(Rozhovor s architektem Janem Bendou natočený v 56. patře nejvyšší budovy na čínské pevnině – šanghajské Ginmao)

(Znělka)

J.H. V pořadu Čínské zajímavosti vám nabízím druhou část rozhovoru, který jsem natočil s architektem Janem Bendou v 56. patře šanhghajské budovy Ginmao.

J.Benda: Šanghaj je takové dvojměstí, jež se sestává z francouzské a anglické čtvrti, každá se vyvíjela podle jedné hlavní ulice, což byla taková jakoby lineární centra toho města a pak uprostřed zbylo místo po bývalém koňském závodišti, které se dnes zaplnilo, říká se tomu Lidové náměstí, je to takový rovný plac, je tam několik málo domů, je tam muzeum, je tam radnice, je tam divadlo, je tam výstavní hala, jinak tam moc nic není, je tam park a fouká tam vítr, takže to není příjemné prostředí. Nicméně v tomto novém developmentu je poměrně živé prostředí, které je hutné, je to pro pěší, není to veliké, ale stalo se to neoficiálním centrem Šanghaje, kam všichni jdou, kde jsou dobré restaurace, kde se dá dobře najíst, kde se dá pobavit, kam se dají přivést návštěvy ze zahraničí, které se tam cítí dobře. Je to vlastně jako něco, co patří architektuře, vytvořit nové prostředí, nové momentum, dát novou energii staré části města.

J.H. To jsme tedy mluvili o tom posunu centra, možná by stálo ještě za to popsat ještě, jak vypadají ty uličky, které vznikly na jih od této zóny.

J.Benda: Ono je to založené na starých blocích, které vznikaly sedimentováním a zahuštěním... tady to bylo velice husté prostředí, kde bydlela spousta lidí, takže ten developer ty lidi vystěhoval, dal jim nové byty, nebo jim dal možnost si koupit nové byty, nebo jim dal možnost bydlet v blízkosti. Nějaké domy vyboural, zrekonstruoval, ale zachoval tam prostorovou strukturu, takže některé uličky jsou metr dvacet široké, metr padesát široké, někdy jsoui dvoumetrové, udělal tam náměstíčka, jsou tam lavičky, jsou tam stoly, restaurace, dá se tam venku sedět, je to velmi příjemné prostředí, které má lidské měřítko a vlastně Číňani tím objevili, že staré baráky také můžou mít svou hodnotu architektonickou.

J.H. Zatímco si povídáme v 56. patře, jak už jsem jednou řekl, díváme se na řeku a po ní křižují neustále sem a tam nákladní lodě a čluny...jak je odsud daleko k šanghajskému přístuvu?

J.Benda: Moře okolo Šanghaje je velmi mělké, je nějakých pět, šest metrů hluboké, takže sem zaoceánské lodě můžou těžko připlout, takže Šanghaj vybudovala námořní přístav, kam můžou opravdu veliké lodě, asi třicet kilometrů v moři, je k tomu udělaný most, který jde do moře třicet kilometrů, což je samo o sobě velký výkon. Takže to je přístav, který je odsud nedaleko, ale vlastně posílil prestiž Šanghaje jako jednoho z největších námořních přístavů, tu úlohu do dneška sehrával Hongkong. Tady je možné nasednout na loď a dojet až do ústí Jang Tse River, v tom místě je už asi dvacet, třicet kilometrů široká.

J.H. Já si na závěr nechávám jednu otázku, která je možná dost subjektivní, ale – jaký je to pocit dívat se takto z výšky na město, jehož podobu jste svým působení, svou prací do značné míry mohl ovlivnit?

J.Benda: No, pocity jsou smíšené, samozřejmě, je to takové schizofrenní. Na jednu stranu je to určitá pýchy, na druhou stranu je to určité vědomí, co člověk všchno nezvládnul, nebo neudělal třeba nejlíp, že to šlo jako líp a jinak, jistý sebekritika, kterou člověk jako architekt v sobě nosí a vidí chyby, které se staly buď na projektu, nebo v průběhu stavby. Člověk něco udělá a potom už na to nemá vliv, už je to součástí prostředí a vlastně okolo toho chodí a komunikuje s tím domem, jako každý jiný. Člověk vlastně jako jestli ty domy fungujou nebo nefungujou. A vidí, jak se v tom lidi chovají. Já mám vždycky ...pozoruju, jak lidi vnímají ten dům, jak se v něm chovají, jestli se v něm chovají, jak jsem si představoval, nebo se v něm chovají úplně jinak. Což se mi stalo v jednom domě, kde jsem udělal nádherný postor s kulatým oknem, půlkruhovým, panoramatickým. A oni tam přišli, celé to zadělali hadrama, aby nebylo vidět ven a dali tam nábytek. Možná že tam byla špatná funkce, možná se tam neměl prodávat nábytek, možná tam měla být restaurace, která by tyto věci mohla zhodnotit. To je jako když se vám narodí dítě, vy ho vychováváte, ono vyroste, odejde z domu a dělá si už co chce a neptá se, jestli něco smí, nebo nesmí...a člověk může litovat, protože si myslel, že ten syn nebo dcera třeba má nějaké schopnosti, předpoklady, talenty, které nevyužívá, jak my jsme si mysleli, nebo nedělá, co my si myslíme, že je správné, ale zaplaťpánbůh, že to nedělá, že hledá vlastní cestu v životě, že se buď prosadí, nebo zanikne...Jestli ten dům je, nebo není dospělý, to ukáže vždycky život, to neukáže architektura.

J.H. takže já děkuju za rozhovor.

J.Benda: Není zač!

J.H. Třetí a závěrečnou část vyprávění architekta Jana Bendy vám v pořadu čínské zajímavosti nabídl Jiří.