(rozhovor s českým architektem Janem Bendou natočený vysoko nad Šanghají)

(znělka)

J.H. Vážení posluchači, zvu vás ke čtvrté části vyprávění pana archikta Jana Bendy. Jeho úvahy, které jsme slyšeli v předchozí části rozhovoru, natočeného ve 38. patře hotelu Mariott, vysoko nad novou Šanghají, se týkaly poslání architektury. Dnes pan architekt naváže na svou úvahu o symbolice staveb, již dokázal na příkladu dvou zřícených věží v New Yorku.

J.Benda: Naneštěstí je to vyhrocené politickou Spojených států, lidí, kteří si myslí, že mají právo dominovat světu, že mají právo říkat lidem, jaké hodnoty mají vyznávat. Na okraj tohoto příběhu mně přišlo smutné, když v Afganistánu nastolili demokracii svobodnými volbami a když se nyní mluví o tom... nějaký člověk, který se z islámu dal na křesťanství, tak že ho popraví, protože je to jakoby protizákonné... takže jaké svobody tam západní svět přinesl, jaký morální kodex tam ustavil. Vždyť je to všechno nesmyslný. Já si myslím, že lidi mají právo na to žít a spravovat svou zemi tak, jak si myslí, že to umějí nejlíp, tak jak to odpovídá jejich kultuře, jejich historii, jejich morálním tradičním hodnotám, jejich novým hodnotám, jejich vztahu ke světu. A nemyslím si, že má někdo právo jim cokoliv diktovat. A tohle se vztahuje zase zpátky k barákům, k architektuře, kdy si nemyslím, že mám právo diktovat Číňanům jakou architekturu mají vyznávat, co je krásné, co je ošklivé, ale přišel jsem na to, že zdaleka nejlepší domy jsou ty, co dobře fungujou, který ty lidi přijmou, kde vlastně můžou založit rodinu, kde se můžou cítit doma, kde můžou vytvořit svůj byznys, odkud můžou do světa vycházet a zase se tam vracet. To mi přijde jako pro baráky nejpodstatnější.

J.H. My jsme v souvislosti s dvěma věžemi v New Yorku mluvili také o tom, že ta událost v roce 2001 přivedla mnoho lidí i úvahám, zda to není příliš odvážné a pyšné stavět tak vysoké domy. Když se rozhlédneme tady a opět připomínám, že sedíme v té výšce a vidíme kolem sebe šanghajské mrakodrapy, tak mám pocit, že Čína touto obavou netrpí. A pokud se podíváme na druhý břeh zdejší řeky, tak tam vyrůstají domy ještě daleko vyšší. Pohled na to zřejmě Číňany, ta zkušenost z roku 2001 zřejmě Číňany neděsí.

J.Benda: Já si myslím, že není důvod, aby kohokoli děsila. Já si myslím, že ta událost je záležitost hrůznosti, určitých chorobných mozků. Kdy se ti lidi nejsou schopní na svět podívat tak, jak je. A pak si myslím ještě něco podstatnějšího a důležitějšího, že ty diskuse o tom, zda ty baráky mají být velké nebo malé, se ujali lidi, kteří nevědí, o čem mluví, kteří tomu nerozumí, kteří nevědí a nevidí za tím nic jiného, nežli nějakou hmotu. Ale že se vlastně za tím skrývá celý rozsáhlý koncept ekonomický, jak město vlastně... Šanghaj má dvacet miliónů lidí. Česká republika má dneska okolo deseti milionů lidí. Nevím jakou má rozlohu Česká republika, ale Šanghaj má šest tisíc čtverečních kilometrů. A na tomto malém území žije dvacet milionů lidí. Kdyby všichni bydleli v nízkých barácích, tak zaplavějí půdu a z čeho budou žít, kde budou pěstovat obilí, brambory...Lidi jsou živí ne penězma, lidi jsou živí chlebem. S půdou se musí nějak nakládat a tohle je jeden ze způsobů, jak zorganizovat město. V Šanghaji podle oficiálních statistik byly v roce 85 průměrně čtyři čtvereční metry obytné plochy na osobu. Což zahrnuje ložnici, obývák, koupelnu, záchod, kuchyň, všechno. Takže si vezměte, když byla tříčlenná rodina, tak to je dvanáct čtverečních metrů na všechno. A vemte si, že postel je metr krát dva čtvereční metry. Ona je menší, Číňani jsou menší, postel je užší, na jednu postel se musí vejít víc lidí... ale vždyť je to hrůzný takovéhle podmínky. A podle té statistiky bylo ještě 30 procent lidí, kteří měli méně než dva čtvereční metry. To znamená, že žili legálně na ulici. Když tohleto takhle vezmete, a když si řeknete, já nebydlím v Praze na Pankráci, nebo v paneláku v Ďáblicích, ale bydlím v Šanghaji v takovýchhle podmínkách, tak vám je úplně jedno, jestli barák má deset pater nebo třicet, ale chcete žít jako člověk, chcete mít normální tekoucí vodu a chcete si někde uvařit a sníst a žít jako normální člověk. Já si myslím, že to lidský je podstatnější než hádání se, jestli baráky mají být velký nebo malý.

J.H. V tuto chvíli jsem – v onom 38. patře patře hotelu Mariott – debatu s panem architektem Janem Bendou ukončili. Navázali jsem na ni o něco později a bylo to opět z velmi vysokého nadhledu nad Šanghají. Pořad Čínské zajímavosti připravil Jiří.