Má navštívit náčelníka pevnosti v ústí řeky? napadlo soudce Ti. Anebo má náčelník vykonat návštěvu jako první? Vztahy mezi civilními a vojenskými představiteli jsou vždy velice choulostivé. Jestliže má vojenský představitel stejnou hodnost, pak je civilní hodnostář zpravidla považován za osobu důležitější. Ale možná že náčelník pevnosti má hodnost tisícníka, a to bývají nafoukaní chlapíci. Pro soudce však bylo důležitější zjistit, jaký má náčelník názor na pašování zlata. Je nepochybně odborníkem na korejské záležitosti, možná že by mu mohl vysvětlit, proč by lidé pašovali zlato do země, kde je lze bez daní získat za přibližně stejnou cenu jako v Číně. Škoda, že se neporadil s Tchangem o zdejších protokolárních pravidlech, ten chudák lpěl velice na formalitách a jistě by to věděl. A soudce upadl v dřímotu.

Probudil ho hlasitý hovor venku na dvoře. Rychle vstal a upravil si oděv. Ke své nelibosti zjistil, že spal déle, než měl v úmyslu. Pomalu se začínalo šeřit.

Uprostřed dvora stáli ve velkém hloučku písaři, strážní i biřici. Nad jejich hlavami rozpoznal soudce vysoké postavy Ma Žunga a Ťiao Taje.

Když se muži uctivě rozestoupili, aby mohl okresní náčelník projít, spouštěli právě čtyři venkovani z bambusových tyčí na zem bezvládné tělo mimořádně velkého tygra, dlouhého bezmála deset stop.

„Bratr Ťiao Taj ho dostal!" volal Ma Žung na soudce. „Rolníci nás přivedli na jeho stopu tam v lesnaté krajině na úpatí horského svahu. Položili jsme jako návnadu jehně a schovali jsme se v podrostu proti větru. A pak jsme čekali a čekali. Tygr se objevil teprve odpoledne. Přišel si pro jehně, ale nevrhl se na ně. Zřejmě cítil nebezpečí. Ležel tam přikrčený v trávě asi půl hodiny. Posvátná Nebesa, to byla ale čekaná! Jehně celou dobu bečelo a bratr Ťiao se plížil blíž a blíž, šíp připravený v kuši. Říkal jsem si, že jestli teď tygr vyskočí, dopadne bratru Ťiaovi rovnou na hlavu. Plazil jsem se za ním se dvěma strážnými, všichni jsme měli připravené trojzubce. Najednou šelma skočila – viděl jsem jenom, jak se mihla vzduchem. Ale bratr Ťiao ji trefil přímo do slabin, za pravou přední nohu. Posvátná Nebesa, ten šíp se zabodl až do tří čtvrtin ratiště!"

Ťiao Taj se šťastně usmíval. Ukázal na bílou skvrnu na tygrově mohutné pravé tlapě a poznamenal:

„To musí být ten tygr, kterého jsme onehdy viděli na druhém břehu potoka. Myslím, že jsem tehdy dělal dost ukvapené závěry. Ale stejně mi nejde na rozum, jak se tam to zvíře dostalo!"

„Nebudeme si lámat hlavu s nadpřirozenými jevy, když máme plné ruce práce s jevy docela přirozenými!" řekl soudce Ti. „Gratuluji vám k takovému úlovku!"

„Teď ho stáhneme a maso rozdělíme mezi rolníky," řekl Ma Žung. „Dávají je dětem, aby byly silné. Až vyděláme kůži, darujeme vám ji, pane, na křeslo v knihovně, jako soukromý projev naší úcty."

Soudce jim poděkoval a pak odvedl seržanta Chunga k hlavní bráně. Dovnitř proudili vzrušení lidé, dychtiví spatřit mrtvého tygra i muže, který ho zabil.

„Zaspal jsem," řekl soudce Chungovi. „Je pomalu čas na večeři. Pojď, zajdeme spolu do té restaurace, kde naši hrdinové poprvé potkali Po Kaje. Pro změnu povečeříme jednou venku. A při té příležitosti si poslechneme, co tam o Po Kajovi říkají. Můžeme jít pěšky. Svěží večerní vzduch mi snad pomůže vymést pavučiny z hlavy!"

Kráčeli rušnými ulicemi směrem na jih a bez nesnází hostinec našli. Nahoře jim spěšně vyšel v ústrety majitel, kulatou tvář složenou v medový úsměv. Zdržel je dost dlouho, aby dal ostatním hostům příležitost podívat se, jak významný návštěvník k němu zavítal. Pak je uctivě zavedl do luxusně zařízené oddělené místnosti a zeptal se, čím jim může sloužit jeho skromná kuchyně. „Na předkrm pár křepelčích vajec, nadívaní krabi, plátek pečeného vepřového, solenou rybu, uzenou šunku, krájené studené kuře. Potom..."

„Přines nám" umlčel ho soudce, „dvě misky nudlí, mísu solené zeleniny a velkou konvici horkého čaje. To je vše."