J.H. V následujícím pořadu si poslechneme slova jedné slavné české osobnosti v oboru loutkoherectví. Národního umělce Josefa Skupu si jistě mnoho našich posluchačů pamatuje jako skvělého představitele a interpreta slavných loutkových postaviček Spejbla a Hurvínka. V dnešním záznamu hlasu Josefa Skupy se však vrátíme k události, která byla ve své době, tedy přesně – vrátíme se do roku 1956 – pro všechny milovníky loutkářství velmi působivá v důležitá. V onom roce zavítal do Prahy soubor čínského loutkového divadla. Slova Josefa Skupy nám velmi plasticky vylíčí podobu tradičního loutkového divadla, které v oněch letech do naší vlasti zavítalo.

J.Skupa: Praha prožila v sobotu 13.října 56 historickou premiéru. Poprvé zde zahrály původní čínské loutky z Pekingu, stínové a maňáskové. Na původních jevištích s proscéniem, majícím vzhled čínské brány a typickým prejzovím zahnutým na rozích. Tam se objevili maňásci s bohatě vyšívanými kroji, s detailními řezbami masek a v pestrých barvách tváří, jak to vyžaduje ustálený dramatický předpis čínské divadelní kultury. Stejně tak se oko se zalíbením zahledělo do proscenia zdobeného laky a bronzy, bohatého prořezávaného horního ukončení portálku z barevně napuštěné bůvolí kůže, jež jest vedle oslí kůže také hlavním materiálem pro stínové herce! Nás loutkářské pracovníky především zaujalo léta nesplněné přání uvidět konečně oživlé tvary lidských typů, věcí a zvířat, jež jsme znali jen z obrazů, či vystavených nehybných věcí v muzeích a v odborné literatuře.

J.H. Z vyprávění národního umělce Josefa Skupy jasně vyplývá, že kulturní kontatky mezi Čínou a Evropou nebyly předtím, tedy před oněmi 50. léty, příliš hojné.

J.Skupa: Poněkud se nám sice kultura Dálného východu přiblížila v posledních letech, kdy jsme zde uvítali taneční a pohybové umělce čínské, mongolské, indické a vietnamské, ale toto umění loutek, které jsme právě v těchto dnech spatřili poprvé, a loutkářských virtuozů nám opravdu učarovalo. Hlavně pokud šlo a staré, opravdu lidové scénky, jež se tolik odlišují od kultury evropské. Jsou sice pro naše pojetí dramatického zobrazování někde divoce živé, se zásahy až bleskovými, jinde však zase monotónní a pro naše vnímání zejména sluchově až unavující.

J.H. Jakým způsobem bylo umění čínských loutkářů českým divákům představeno?

J.Skupa: Podařilo se nám nalézt jakýsi kompromis při provedení v našem divadélku Spejbla a Hurvínka. Tím že jsme oslabili únavnou hudbu a škrcené hlasy v podání magnetofonovém a tím, že jsme je podložili českým komentářem, jenž stále českému diváku v hledišti diskrétně vysvětluje, oč běží, co co značí, a co různé symbolické věci ve tvarech, barvách, kostýmech a postojích znamenají.

J.H. Co bylo všechno součástí vystoupení čínských loutkoherců?

J.Skupa: Vedle těchto scén přivezli čínští pořadatelé také několik stínoher s náměty bližšími naší mentalitě. Jsou tu znát sice modernizující vlivy z barevného filmu a ilustrovaných pohádkových knih našeho světa, ale přesto věc je velmi zajímavá. Čínští přátelé projevili obavu, zda to nebude pro naše obecentsvo naivní a nějak nezáživné. Ale naopak! Právě stínohry s opičkami, s jeřábem a želvou vyzněly nejpřijatelněji. Zejména děti a i my, velké děti, jsme přímo s napětím sledovali hru s želvou a volavkou, obdivovali jsem skvěle odpozorovanou hru volavčinu a mistrovství v pohybech. Prostě – herectví s loutkou. Živý ohlas dětí během této scény ukázal, co je pro nás působivější. Zda umělecky propracovaná drobnost, o níž jsem mluvil, či mistrovství, které více udivuje v podívané na maňáskové hry o bojovnosti, zápasení o soubojích a dokonce i zabíjení. Údiv budí, když uvážíme, jaké úžasné hbitosti, až žonglérské virtuozity dokáží naši hosté s miniaturními maňásky. To už je něco, nač se díváme vyjeveni. A děti přímo s otevřenou pusou.

J.H. Vzpomínky národního umělce Josefa Skupy na návštěvu čínského loutkového divadla v Praze vám v pořadu Jak se jim žije nabídl Jiří.