Qing-hai-tibetská železnice bude 1. července uvedena do zkušebního provozu. Tím skončí historie, během které Tibetská autonomní oblast neměla železniční spojení s vnějším světem.

Nová dráha leží na západě Číny. Spojuje Si-ning, hlavní město provincie Qinghaj, a Lhasu, hlavní město Tibetské autonomní oblasti. Je dlouhá 1956 kilometrů a má nadmořskou výšku přes 4500 metrů. S trochou nadsázky se nazývá „nebeskou cestou". Stavba této železnice byla velmi komplikovaná, a to proto, že byla budována na náhorní plošině, kde je řídký vzduch, silné ultrafialové záření, věčný sníh a komplikované podnebí. Někteří zahraniční experti dokonce označují stavbu za nemožnou věc.

Náměstek čínského ministra železnic Sun Yongfu řekl, že položení kolejnic na vrchol světa má za cíl změnit situaci, v níž dlouhodobě byla geografická odlehlost a nepohodlná doprava faktorem, který zdržoval hospodářský rozvoj Čchinghaje a Tibetu.

„Po vystavění této železnice se uskuteční styky materiální, informační a personální, které jsou potřebné pro sociálně hospodářský rozvoj Tibetu. Navíc nová dráha přispěje k podpoře rozvoje nových podniků, zvláště k vývoji daného regionu. Tato dráha mj. vyhoví přání mnoha lidí, kteří očekávají zájezdy do Tibetu za poznání jeho bohatých turistických zdrojů."

Stavba čchinghajsko-tibetské železnice začala již v padesátých letech minulého století. Později byla ale po položení úseku Si-ning – Ge´ermu přerušena následkem omezené hospodářské síly a technických podmínek. Se zvyšováním komplexí síly státu a upevňováním jeho vědecko-výzkumných aktivit v těchto letech dospěla čínská vláda k rozhodnutí vyčlenit 33 miliard čínských juanů na dokončení stavby této železnice.

Stavbaři museli čelit třem největším problémům, tedy otázce dlouhodobě zmrzlém půdy, ekologickým požadavkům, jakož i vysokému mrazu a nedostatku kyslíku. Po pětiletém úsilí dokončili kladení kolejnic a nakonec otevřeli zkrácenou cestu k spojení čínské souše s euroasijským mostem.

A jakou změnou by mohla tato železnice přinést Qing-hai-tibetské náhorní plošině? K tomu řekl Nima, který bydlí ve vesnici nedaleko Lhasy a dlouhodobě se stará o koupi hnojiva.

„každý rok v době jarního osévání se starám o hnojivo, které vždy nestačí potřebám zejména kvůli přerušení silničního spojení v důsledku sněhu. Teď se už nemusím obávat, neboť se dá hnojivo dopravit vlakem. Kromě toho přispěje vlaková přeprava ke snížení ceny hnojiva."

Zájezdy do Tibetu byly strašně drahé právě pro nedostatkem dopravních kapacit. Číňané obvykle museli na to vyčlenit více peněz než na zájezdy do zahraničí. Taková situace se změní podle zástupkyně šéfa turistické kanceláře paní Liang Yuan.

„vlakem do Tibetu se sníží cena asi o dva tisíce juanů na každého turistu. Další výhodou je postupné přizpůsobení se podnebí náhorní plošiny, což bude v průběhu cesty vlakem lepší než v případě jednorázového přistání letadlem. Navíc při cestě vlakem je možné obdivovat krásnou krajinu od Si-ningu do Lhasy, kterou nelze z letadla spatřit."

Qin-hai-tibetská železnice může přepravit více než 900 tisíc lidí ročně. Kromě toho převezme 75 procent nákladní dopravy do Tibetu.