J.H. „Pojedu do Dandongu, chtěl bys jet se mnou?"

„Jasně, kdy?"

„Za chvilku."

Aha. Neptám se, proč mi svoje rozhodnutí sděluje na poslední chvíli. Ostatně na dlouhé vyptávání není čas, sejdeme se na dvě hodiny na nádraží, zní její poslední pokyn předtím, než přeruší telefonický hovor.

Moje čínská kamarádka Wen se rozhoduje rychle, náhle a často naprosto nečekaně. Vím, že v okolí Dangdongu žijí někde na venkově její rodiče, vím, že její otec slaví v těchto dnech šedesáté narozeniny, o tom se někokrát zmínila, přesto však do poslední chvíle nevěděla, zda do své rodné vísky pojede, nebo ne. Její poslední rozhodnutí znělo, že to bohužel nebude možné. Má moc práce. Nyní, v okamžiku, kdy se ukázalo, že je to jinak a kdy mi nabídla, abych ji doprovázel, nezaváhal jsem ani na chvíli. Během mnoha měsíců svého pekingského pobytu jsem měl jen velmi zřídka příležitost vyrazit někam za hranice hlavního města, na venkov pak dosud ani jednou. Dangdong? Proč ne. Věděl jsem jen velmi málo o tom městě na severovýchodě Číny. O jeho okolí pak vůbec nic.

Hlas: (čínsky)

J.H. Moje čínská průvodkyně mi sděluje, že Dangdong je jedním z největších přístavů na severovýchodě Číny a je současně jedním z nejkrásnějších měst provincie Liaoning. Podnebí je tu velmi příznivé, vzduch pak neobyčejně čistý.

Vše zní velmi lákavě a tak jsem během velmi krátného času zařídil vše nezbytné, zabalil pár věcí, o kterých jsem se domníval, že by mohly být nutné na čtyřdenní cestu po Číně, a s poměrně těžkým báglem na zádech dorazil před pekingské hlavní nádraží deset minut před stanovenou dobou.

Wen přišla jen s malý zpožděním, přes rameno báglík, v jakém si vozí děti základní školy svačinu na jednodenní třídní výlet do Prachovských skal.

„Co to máš všechno s sebou?" dívá se s nedůvěrou na moje těžké zavazadlo.

„Ani nevím, abych se ti přiznal," odpovídám a v tu chvíli nijak nepřeháním. Pamatuju si jen, že jsem nakonec přibalil dvě láhve vody a nějaké ovoce. Wen mě vždycky udivovala tím, s jak nepatrným množstvím věcí vyrážela na své četné služební cesty po Číně, z nichž mnohé trvaly třeba i týden.

Zamířila k pokladně a cestou mi sděluje s omluvou v hlase: bohužel na dnešek už nebyly místenky na lehátka. Pojedeme v sedě. „Vydržíš to?" ptá se s trochou poťouchlosti v hlase.

„Ty o tom pochybuješ?" odpovídám co nejjistěji. Když však projdeme elektronickou kontrolou zavazadel, která je při vstupu na čínská nádraží stejná jako při nástupu do letedel, když se pak prodíráme hustými davy a směrujeme k nástupišti, pro jistotu se zeptám. Jak dlouho že pojedeme?

„Budeme tam ráno v půl deváté, takže..." chvilku počítá... „čtvrnáct hodin. Není to daleko," dodává a dívá se, co já na to.

„Ne, to je kousek," říkám s úsměvem. Čínský pojem vzdáleností je opravdu velmi odlišný od našeho a je samozřejmě daný tou neobyčejnou rozlehlostí téhle země. Odkud jsi, ptal jsem se postupně všech svých mladých redakčních kolegů, z nichž naprostá převaha, jak vím, nepochází z Pekingu. Z provincie Hubei, odpovídá například Táňa, jedna z nejnadanějších mladých bohemistek. „Kde to je," přiznávám svou nechopnost zapamatovat si polohu jednotlivých provincií. „Ve střední Číně. Není to moc daleko, jen něco přes tisíc kilometrů," dodává s výrazem, který našinec nasadí ve chvíli, kdy vám sděluje, že musí za rodinou cestovat z Prahy do České Třebové.

Představa čtrnácti hodin trávených vsedě ve zcela zaplněném vlaku mě sice nenaplňuje velkým nadšením, ale ten pocit si rozmlouvám tradičním způsobem: nebude to žádný med, ale člověk by to poznat měl.

Odměnou za nepříliš pohodlné cestování mi je ranní pohled na úchvatné panorama zelených homolovitých hor.

Hlas (v čínštině)

J.H. Od své průvodkyně se dozvídám, že jde o hory, jež jsou pojmenovány po bájném ptáku Fénixovi. Hory nás vítají při vstupu do Dongdangu.