„Přines nám dvě misky nudlí, mísu solené zeleniny a velkou konvici horkého čaje. To je vše," řekl soudce poté, kdy s Chungem usedl v restauraci, kde kdysi poprvé potkali Po Kaje.

„Ale dovolte, abych vaší Excelenci nabídl alespoň malý pohárek Růžové rosy!" zvolal zdrceny restauratér. „Jen na povzbuzení chuti k jídlu!"

„Děkuji vám, ale já mam znamenitou chuť k jídlu!" odmítl soudce. Když majitel předal skromnou objednávku číšníkovi, pokračoval soudce v hovoru:

„Chodíval sem do hostince Po Kaj?"

„Ha!" vzkřikl hostinský, „hned jsem věděl, že je to sprostý zločinec! Pokaždé, když prišel, všiml jsem si těch jeho kradmých pohledů. A pak ten způsob, jak si sahal do rukávu – jako by se chystal vytáhnout dýku! Když jsem dnes ráno slyšel, že jsou vyvěšené zatykače, povídám: „To jsem mohl říct Jeho Excelenci už dávo!"

„Škoda, že jste to neudělal," podotkl suše Ti. Poznal v majiteli podniku ten nešťastný typ svědka, který nemá pozorovací schopnost, ale zato je obdařen bujnou fantazií. Vyzval ho: „Pošlete mi sem vrchního číšníka!"

Ukázalo se, že vrchní číšník je bystrozraký muž.

„Nikdy bych si nepomyslel, pane, že pan Po Kaj je zločinec, to musím přiznat," předeslal. „A v mém povolání se člověk naučí znát lidi. Rozhodně vypadal na vzdělaného pána. A jako takový se choval, bez ohledu na to, jak moc pil. K číšníkům byl vždycky laskavý, ale nikdy ne tak, aby to povzbuzovalo k důvěrnostem. A jednou jsem slyšel představeného Školy klasiků u Konfuciovan chrámu chválit vynikající kvality jeho poezie."

„Často jedl a pil s jinými lidmi?" zeptal se soudce Ti.

„Ne, pane. Během těch asi deseti dnů, co sem pravidelně chodil, jídal výhradně sám nebo se svým přítelem Kim Sangem. Ti dva pánové spolu rádi žertovali. A když pan Po Kaj zvedl obočí do oblouku, vypadal tak legračně! Ale všiml jsem si, že oči veselé neměl, jako by ty oči a obočí k sobě ani nepatřily! A tak jsem se ptal sám sebe, jestli tu snad nechodí v přestrojení. Ale pak se zase rozesmál a já viděl, že jsem se mýlil."

Soudce mu poděkoval a rychle dojedl nudle. Přes energické protesty šéfa podniku zaplatil účet, číšníkům dal štědré spropitné a odešel.

Na ulici řekl seržantu Chungovi:

„Ten číšník má ale pozorovací talent! Velice se obávám, že Po Kaj skutečně vstupoval v přestrojení. Vzpomeň si, že když se setkal se slečnou Cao a nemusel hrát svou roli, zapůsobil ne ni tím, že budil respekt. Určitě je to náš hlavní protivník, mistr zločinu, který za tím vším stojí. Vzdejme se veškeré naděje, že by ho naši lidé vypátrali, protože on se vůbec nepotřebuje skrývat. Prostě odložil své přestrojení a nikdo ho nepozná. Jaká škoda, že jsem se s ním nikdy nesetkal!"

Chung soudcova poslední slova neslyšel. Zaposlouchal se do tónů cymbálů a fléten, nesoucích se ze sousední ulice, kde stál chrám městského boha.

„Ve měste je společnost kočovných herců, vaše Ctihodnosti!" zvolal rozčileně. „To se zřejmě doslechli o slavnosti v chrámu Bílého mraku. Začíná představení, aby vybrali nějaké peníze, když jsou dnes večer na nohou takové davy lidí! Půjdeme se tam podívat, vaši Ctihodnosti?" dodal s jistou nadějí.

Soudce věděl, že seržant je celoživotním milovníkem divadla. Byla to jediná zábava, jakou si kdy dopřál. S úsměvem přikývl.

Volné prostranství před chrámem bylo plné lidí. Přes hlavy davu viděl soudce vysoké pódium z bambusových tyčí a rohoží. Nad ním vlály zelené a červené stuhy. Herci v třpytivých kostýmech se pohybovali po jevišti ve světle četných křiklavých lampiónů.

Oba muži si lokty razili cestu davem kolemstojících diváků, až se dostali k dřevěnými lavicícm pro platící obecenstvo. Silně nalíčené děvče v nadobeném divadelním kostýmu si od nich vzalo měďáky a našlo jim dvě prázdná místa v zadní řadě. Nikdo si nově příchozích nevšímal. Všechny oči byly upřené na jeviště.