J.H. Po minulém popisu cesty vlakem do Dangdongu, který jsem vám nabídl v Čínských zajímavostech před týdnem, zavítáme dnes do města samotného.

Když vystoupíte v Dangdongu z vlaku a míjíte postupně cestou k východu z nádraží dlouhou řadu vagónů, padne vám nepochybně do oka vůz, který je obdařen nápisy v azbuce. Jeden jediný vagón z celého dlouhého vlaku má na ceduli označení svých cílových měst – Moskva – Pyong Jang. Představuju si, jak asi dlouho trvá cesta vlakem z Moskvy do hlavního města Severní Koreje a jak se po ní asi člověk musí cítit. Z výrazu muže, kterým pokuřuje u okénka tohoto vagónu, nelze ovšem vyčíst nic. Tváří se netečně... a to vzdor tomu, že je vlastně už skoro před cílem své cesty. Dangdong je totiž město na hranicích Číny a Severní Koreje.

Opouštíme s mou čínskou průvodkyní Wen nádraží – a sotvaže vyjdeme z jeho útrob, doslova vpadneme do náručí MaoDzetunga. Jeho obrovitá socha v několikanásobně nadživotní velikosti vévodí náměstí před nádražím. Je natřená jakousi rumělkou, či rezarvou základní barvou. Předseda v dlouhém kabátě kyne rukou a patrně zdraví davy valící se z nádraží.

Mineme sochu a zamíříme širokou ulicí plnou obchodů na východ. Skutečnost, že jsme se ocitly v pohračničním městě, je patrná především z toho, že mnoho nápisů na obchodech je dvojjazyčných. Spodní nápisy jsou v korejštině, to poznávám ovšem jen podle typických velmi četných kroužků, které jsou pro korejské písmo příznačné.

Za chvíli se ocitneme na břehu řeky Yalu.

(hudba)

Cestou se své průvodkyně vyptávám, jaké pozoruhodnosti lze v Dangdongu nalézt.

Wen: (čínsky)

J.H. Dozvídám se, že Dangong se sice nevyznačuje žádnými starověkými historickými památkami, avšak to, co činí Dangdong opravdu slavným a co poutá pozornost všech návštěvníků tohoto vlídného a zeleného města, jsou dva mohutné mosty. Spojují, anebo přesněji spojovaly... dva břehy řeky Yalu, která je v těchto místech široká skoro kilometr. Jeden břeh je čínský, zatímco druhý břeh patří už Severní Koreji. K mostům však teprve dojdeme.

Zamíříme k nábřeží řeky a Wen navrhuje, abychom se projeli jednou z motorových lodí, které kotví ve velkém počtu u kamenné hráze. Jsem pochopitelně pro a tak za chvilku už brázdíme hladinu mohutného a poměrně čistého toku. Majitel lodi nám za drobný poplatek půjčí dalekohled a nacvičeným způsobem vede loď napříč proudem až se dostane do vzdálenosti asi sta metrů od korejského břehu. Pak loď stočí a zatímco směřuje na jih, posažéři lodi si zvědavě prohlížejí zarostlý břeh, na kterém lze jen občas zahlédnout nějaké skromné stavení, pár vojenských člunů natřených šedivou barvou kotvících u břehu, komíny jakési továrny, (a snad jen jedinou zachovalejší stavbu, která je nejspíš nějakým odborářkým letoviskem.) Když se loď stočí opět k čínskému břehu, otevře se před námi panorama Dangdongu. Jako snad ve všech dnešních čínských městech tyčí se zde ohromné množství novostaveb, horizont lemují četné jeřáby a zeleným plátnem přikryté kostry staveb prozrazují, že tam vysoko k nebi vyrážejí další a další výškové stavby.

To už ale pomalu přistáváme a směrujeme s jednomu ze dvou ocelových mostů. Jsou od sebe vzdáleny asi sto metrů. Vstupujeme na pravý z nich, který ovšem vede jen doprostřed řeky a tam je náhle přetnut. Dál už směrem ke Koreji zůstaly jenom opustěné pilíře.

Wen: (čínsky)

J.H. Oba mosty jsou ocelové, ale funkční je jenom jeden. Starší z nich byl zničen před více než padesáti lety bombarodáváním americké armády za tak zvané korejské války. (Most byl vybudován v letech 1909 až 1911 a byl technicky unikátní. Jeden z jeho pilířů bylo možno otočit o 90 stupňů a mohly tak pod ním proplouvat vysoké námořní lodě.) Po tomto mostě přešly na korejskou strany početné jednotky čínských dobrovolníků, kteří v říjnu roku 1950 přišly na pomoc lidem severní Koreje. Aby zabránili vstupu dalších jednotek na korejské území, Američané 8. listopadu 1950 most zničili. (Nový most byl postaven po konci korejské války. Trosky starého zůstaly částečně uchovány jako upomínka na tuto válku.)

Pořad čínské zajímavosti připravil Jiří.