Když dosedli do zadní řady před pódiem, soudce hleděl netečně na čtyři herce. Věděl toho o divadle a o symbolice hry velmi málo, ale odhadl, že stařec v zeleném brokátovém šatu s vlající bradou, který stojí uprostřed a gestikuluje, bude asi stařešina rodu. Dva muže, kteří stáli před ním, a ženu klečící mezi nimi neuměl zařadit.

Orchestr ztichl. Stařec spustil pronikavým hlasem dlouhý monolog. Soudce nebyl zvyklý na podivnou táhlou divedlní mluvu a moc mu nerozuměl.

„Oč tam jde?" zeptal se Chunga.

Seržant odpověděl okamžitě:

„Ten v brokátovém šatu je stařešina rodu, Vaše Ctihodnosti. Hra se chýlí ke konci. Shrnuje teď stížnost, kterou ten chlapík nalevo přednesl na svou manželku – to je tak klečící žena. Druhý muž je bratrem toho, co si stěžuje, a přišel, aby dosvědčil jeho počestnost." Chvíli poslouchal, pak zaujatě pokračoval: „Manžel byl po dva roky na cestách, a když se vrátil, zjistil, že jeho žena je těhotná. Předložil případ staršinovi, aby mu dovolil ji pro nevěřu zapudit!"

„Ticho!"okřikl je přes ramoeno tlouštík, který seděl před soudcem.

Náhles spustil orchestr, zaskřípaly housličky, zařinčely cymbály. Žena půvabně vstala a zazpívala vášnivou píseň, jejíž obsah soudci úplně unikl.

„Říká," šeptal seržant Chung, „že její manžel přišel jednou před osmi měsíci v noci domů a strávil s ní noc.m Před úsvitem opět odešel."

Na scéně se rozpoutal divý zmatek. Všichni čtyři herci zpívali a mluvili najednou, stařešina chodil v kruzích kolem dokola a potřásal hlavou, až bílá brada poletovala. Manžel se obrátil tváří k obecenstvu. Mával rukama a zpíval vřeštivým hlasem, že jeho žena lže. Ukazováček na pravé ruce měl namazaný lampovou černí, aby se zdálo, že mu prst chybí. Jeho bratr tu stál a souhlasně pokyvoval hlavou, ruce složené v dlouhých rukávech. Byl nalíčen tak, že se svému sourozenci velice podobal.

Náhle hudba zmlkla. Stařešina křikl cosi na druhého muže. Ten dělal, že se velice polekal, točil se kolem dokola, dupal a koulel očima. Když na něho stařešina křikl znovu a ještě jednou, vytáhl muž pravici z rukávu. Rovněž na ní chyběl ukazovák.

Orchestr se rozběsnil. Ale hudbu bylo sotva slyšet v pochvalném řevu diváků. Seržant Chung se přidal a křičel zplna hrdla.

„Co to všechno znamená?" zeptal se soudce nedůtklivě, když vřava trochu utichla.

„Za manželkou přišel v noci bratr jejího muže, dvojče," pospíšil si s vysvětlením. „Usedl si prst, aby si žena myslela, že je skutečně její manžel. Proto se hra jmenuje „Jeden prst za jednu jarní noc!"

„To je slátanina!" řekl soudce a vstal. „Pojďme raději domů!" Tlouštík před nimi loupal pomeranč. Slupky házel bezstarostně přes rameno soudci do klína.

Jevištní pomocníci rozvinovali velký červený transparent, popsaný pěti výraznými černými znaky.

„Podívejte, vaše Ctihodnosti," upozorňoval ho seržant Chung horlivě. „Další hra se jmenuje „Tři záhady, které zázračně vyřešil soudce Ju."

„Tak dobrá," řekl soudce odevzdaně, „soudce Ju byl v době naší slavné dynastie Chang před sedmi sty lety největším detektivem. Tak se tedy podíváme, co z toho udělali."

Seržant Chung si oddechl a znovu se usadil.

Zatímco orchestr hrál živou melodii, provázenou zvukem klapaček, jevištní pomocníci přinesli na scénu velký červený stůl. Na jeviště vešel muž s hněvivou tváří a dlouhou bradou. Měl na sobě vlající černý šat s vyšitými červenými draky a vysokou černou čapku s prstencem třpytivých odbob. Těžce usedl k červenému stolu, hlasitě pozdravován nadšenými diváky.

Přišli dva muži a poklekli před soudcovskou stolicí. Pronikavými falsetem začali zpívat duet. Soudce Ju poslochal a roztaženými prsty se přitom probíral bradou.