Postava na jevišti, jíž byl dávný soudce Ju, zvedla ruku, ale soudce Ti neviděl, nač ukazuje, protože právě v tu chvíli se malý otrhanec prodávající koláčky, pokoušel přelézt lavici před nimi a tlouštík se do něho pustil. Soudcovy uši se však už natolik přizpůsobily jevištní mluvě, že navzdory hádce v přechozí řadě zachytil úryvky písně.

Když malý prodavač koláčků odběhl, zeptal se soudce seržanta Chunga:

„Nejsou to zase dva bratři? Myslím, že jeden obviňuje druhého z vraždy jejich starého otce."

Seržant souhlasně pokyvoval hlavou. Starší muž na jevišti vstal a dělal, že klade na stůl jakýsi malý předmět. Soudce Ju předstíral, že jej palcem a ukazováčkem zvedá a bedlivě jej se svraštěným obočím prohlíží.

„Co je to?" zeptal se Ti.

„Copak si sedíte na uších?" utrhl se tlouštík přes rameno.

„Přece mandle."

„Aha!" řekl soudce upjatě.

„Jejich starý otec," pospíšil si seržant Chung s vysvětlením, „zanechal tuto madli jako klíč k odhalení svého vraha. Starší bratr teď říká, že jeho otec napsal vrahovo jméno na kousek papíru, který ukryl do této mandle.

Soudce Ju dělal, jako když malý papírek opatrně rozbaluje. Najednou, jakoby mávnutím kouzelného proutku, vytáhl přes pět stop dluhý list papíru se dvěma velkými znaky a ukázal je divákům. Dav začal rozhořčeně hučet.

„To je jméno mladšího bratra"! zvolal seržant Chung.

„Kuš!" okřikl ho tlouštík.

Opět se rozběsnil orchestr – gongy, cymbály a bubínky spustily všechny naráz. Mladší bratr povstal a písní vášnivě popíral svou vinu, provázen pronikavým hlasem flétny. Soudce Ju hleděl z jednoho bratra na druhého a hvěvivě koulel očima. Náhle hudba ustala. V hlubokém tichu, které následovalo, se soudce Ju naklonil přes stůl, chytl oba muže za límec a přitáhl si je k sobě. Nejdříve přičichl k ústům mladšího, potom staršího bratra. Staršího hrubě odstrčil, odeřil pěstí do stolu a hromovým hlasem něco křičel. Opět zazněla bouřlivá hudba. Publikum propuklo v jásot. Tlouštík vstal a řval zplna hrdla: „Výborně! Výborně!"

„Co se stalo?" zeptal se soudce Ti, kterého to přese všechno zaujalo.

„Soudce Ju řekl," odpověděl seržant a kozí bradka se mu chvěla vzrušením, „že ze staršího bratra je cítit mandlové mléko. Otec věděl, že ho starší syn chce zabít a že zfalšuje jakoukoli stopu, kterou zanechá. A tak vložil své poselství do mandle. Skutečnou stopou byla však mandle sama, protože starší bratr měl velice rád mandlové mléko."

„To není špatné," mínil soudce Ti. „Myslel jsem, že..."

Ale orchestr spustil další ohlušující kousek. Teď klečeli před soudcem Ju dva muži v šatech třpytících se zlatem. Každý držel v ruce kus papíru s velkými červenými pečetěmi, popsaný drobnými znaky, a mával jím.

Z jejich slov soudce vyrozuměl, že jsou to dva velmoži. Jejich princ každému z nich zanechal polovinu velkého jmění, půdu, domy, otroky a cennosti, jak stanovil v dokumentech, které nyní předkládají. Oba tvrdí, že dělba je nespravedlivá, že ten druhý dostal víc, než ciní jeho vlastní podíl.

Soudce Ju na ně valil oči, až mu lezly z důlků. Jak hněvivě potřásal hlavou, poskakovaly v záři pestrých lampiónů lesklé cetky na jeho čapce. Hudba hrála velice tiše, panovala napjatá atmosféra, která k soudci přímo mluvila.

„Tak spusť!" volal tlouštík netrpělivě.

Soudce Ti slyšel k svému úžasu sám sebe křičet:

„Buď zticha!"

Za hlasitého dunění gongů soudce Ju povstal. Vytrhl dokumenty z rukou obou žalobců a každému z nich podal papíry toho druhého. Pak zdvihl obě ruce na znamení, že pře byla rozhodnuta. Oba velmoži stáli zmateně s papíry v rukou.