J.H. Přede dvěma týdny skončil školní rok a tím i stáž pro několik českých studentek čínštiny, které absolvovaly roční studijní pobyt na pekingské lidové univerzitě. S jednou z nich, jmenuje se Anna, jsem před jejím odletem do Prahy natočil rozhovor, který vám nyní nabízím.

J.H. Anno, chci se vás zeptat, jak jste se vlastně dostala k čínštině?

Anna: Já jsem už před čínštinou studovala češtinu, a jak se to studium blížilo ke svému závěru, tak jsem přemýšlela co dál. Připadalo mi, že začít hned pracovat a už nestudovat dál by byla blbost, tak jsem si chtěla prodloužit studentská léta a každopádně exotické kultury mě zajímaly, věděla jsem, že když budu něco studovat, tak to bude něco totálně odlišného, než je čeština nebo podobná věda. Uvažovala jsem i o hebrejštině, ale čínstina mě nakonec přišla asi nejzajímavější a myslím si, že v tom hrálo hlavně roli to, jak je to pro nás exotické a odlišné a zajímavé.

J.H. Vy jste dneska studentka druhého ročníku na katedře orientálních jazyků?

Anna: Je to ústav Dálného východu filozofické fakulty Univerzity Karlovy. A příští rok, až se vrátím Číny, tak půjdu do třetího ročníku.

J.H. A jak jste právě naznačila, končíte svůj téměř roční pobyt v Pekingu. Kde jste to studovala?

Anna: Studovala jsem na lidové univerzitě Číny, Ren min university, což je jedna z nejprestižnějších pekingských a tím i čínských univerzit, která byla založena v 30. letech tuším... ¨

Záleží na ambicích každé studenta. Kdo chce tlumočit, tak se soustředí na to, aby hodně mluvil a hodně poslouchal. Kdo chce překládat, tak si čte. A já jsem právě byla ten druhý případ, protože mě zajímá moderní čínská literatura, tak jsem se hlavně soustředila na čtení, aby mi nedělaly větší problémy dlouhé úseky ve znacích a abych se byla schopna zorientovat v čínském psaném textu. I moje osobní i studijní situace vedly k tomu, že jsem se Číňany moc nebavila, že jsem toho čínsky moc nenamluvila, kromě ve škole a se spolubydlící, takže konverzace je slabší článek.

J.H. Pojďme si chvilku povídat o současné čínské literatuře. Já jsem v Číně sice už pomalu taky deset měsíců, ale protože pro mne je čínštína zcela cizí jazyk a nejsem schopen v ní číst, nemám v podstatě žádný přehled o současné čínské literatuře. Pojmenujte mi některé zvlášť zajímavé tituly, zajímavá jména.

Anna: Se jmény je to pro mne taky trošku problém, protože než jsem se vůbec k těm jménům dostala, tak jsem musela nastudovat, nebo navštěvovat přednášku ze současné literatury, přečíst si čínská skripta a podobně, takže autory nikoho asi zatěžovat nebudu, ale pravda je, že Číňané jsou posedlí klasifikací ve svých vědách, tak mají, tak mají poslední léta literatury klasifikované do nějakých proudů a věřím tomu, že tam se zajímavé tituly najdou. Kamarádka, která čte už čínsky normálně v podstatě, tak tvrdí – a já očekávám od čínské literatury to samé – že je to vždycky zajímavé z hlediska reálií. Z hlediska toho, jakým způsobem lidi popisují své vztahy, svoje ambice a svoje očekávání od těch vztahů a samozřejmě i to, jak se to liší od nás. Což bude asi veliké. Takže ty proudy, co jsou pojmenované, to bývá zpravidla do devadesátých let v těch učebnicích, co mají už roztříděné, a ty nejsoučasnější věci, to je vždycky věc hodně nepřehledná a hodně kvasivá. Takže k tomu se zatím neodvážím nic říct. Každopádně jsem v novinách zachytila článek o pekingské literatuře nejnižších vrstev, což předpokládám, že bude literatura o společenské spodině, ale to není v literatuře vůbec nová věc. To je minimálně od osmdesátých let, kdy si všímají života normálních, obyčejných lidí. A to není nic revolučního, protože to je normální. Takže na jména si počkejte, až to budu překládat.

J.H. Počkáme si na jména... ale počkáte-li týden a vrátíte se k našemu vysílání, nabídnu vám – opět v pořadu Jak se jim žije – druhou část rozhovoru se studentkou Annou z Prahy. Pořad připravil Jiří.