J.H. Ano, to co jste slyšeli, je zvuk odlivu, který jsem natočil na břehu moře, které se jmenuje Žluté. Vracíme se tak k popisu cesty na východ Číny, který jsem zahájil v několika předchozích vydáním Čínských zajímavostí.

Po návštěvě Dangdongu, poté, co jsem se prošli po zničeném mostě, který vede do poloviny toku řeky Yalu, je na čase zamířit v našem putování dál. Naše cesta povede jakoby zpět, tedy na západ podél Západokorejského zálivu. Pojedeme autobusem.

„Jak dlouho," ptám se Wen.

„Jenom tři hodiny," odpovídá opět s výrazem, že je to vlastně jen kousek.

Z původních tří hodin jsou ovšem posléze čtyři a půl. Z Dandongu do Dalienu povede jednou podél mořského pobřeží široká a několikaproudá dálnice. V současné době je však – podobně jako mnoho dalších komunikačí v Číně – ve výstavbě. A tak náš autobus, poté, co se vymotal z dangdongského předměstí, uhání několik kilometrů po báječně rovné vozovce. Ta však najednou končí jako když utne a to staré vozidlo se krokem pohupuje a proplétá po cestě, která připomíná spíš oranici, je samý výmol a má nezpevněné okraje, takže ve chvílích, kdy se řidič vyhýbá protijedoucím vozidlům a ocitá se zcela na okraji cesty, uvažuju o tom, jak to asi dopadne, když se převrátíme a překulíme z náspu dolů. Možná ten náraz nebude tak krutý, napadá mě, protože silnici už hezkou dobu naší cesty lemují po obou stranách rýžová pole.

Rýžová pole jsou pro člověka, který je až dosud viděl nanejvýš v nějakém televizním cestopisném snímku, působivým zážitkem. Do přesných čtverců rozdělená políčka se táhnou oním rovným krajem až na obzor. Jen tu a tam se z nízkých a pevně uplácaných hrází, které jednotlivá pole dělí, tyčí strom, jen na několika místech vidíte skupinu domků, které jsou zcela obklopeny lesklými plochami zavodněných polí. Napadá vás – jak jsou asi ty domy

izolované? Copak jejich stěnami nestoupá neustále vlhko z té těsné přítomnosti velkých vodních ploch? Kraj tu a tam protínají kanály, které pole zavodňují. Plocha políček se leskne a odráží jako v zrcadle sluneční paprsky, které občas proniknou zataženou oblohou.

Další úsek cesty je opět přijatelný, autobus nabere na rychlosti. Asi po dvou hodinách cesty dává řidič jakýsi pokyn průvodčí. Tato dobrá žena se vydá mezi cestující a začne od každého vybírat po jednom juanu. Už jsme platili, dívíme se. „Čeká nás dlouhá objíždka, cesta se tím o 20 kilometrů prodlouží, musíte připlatit," vysvětluje – a všichni poslušně zaplatí.

Když po dalších dvou hodinách vystoupíme uprostřed hlavní třídy města Zhuanghe, zjišťuju, že ještě nejsme u cíle. Směrem na jih, tedy až na pobřeží Žlutého moře, nás během dalších dvaceti minut doveze motorizovaná trojkolka.

Poté, co se Wen přivítala s rodiči, nastává konečně čas zajít na mořské pobřeží.

J.H. Když přicházíme na břeh, nastává právě odliv. Temně hnědé vlny se postupně stahují od kamenné hráze.

Proč moře dostalo název Žluté je mi trochu záhadou. Jeho barva není žlutá ani trochu a poté, co voda ustoupí a odhalí bahnité dno, důvod je jasný. Všude je pouze lepkavé těžké bahno, nikde žádný písek.

Ve vystupujících ostrůvcích bláta je však patrný pohyb.

Ano, pobřeží Žlutého moře je bohaté na množství mořkých živočichů. Jak jsme slyšeli, daří se tu především různým druhům mušlí, krabů, hlavonožců, méně je tu ovšem krevet. Toto bohatství vede mnoho podnikavých lidí, aby zde zakládali velká chovná zařízení pro pěstování těchto mořských živočichů, které slouží jako oblíbená potrava zvaná seafood. O pěstování seafood si však povíme více v příštím vydání Čínských zajímavostí, které pro vás připraví opět Jiří.