J.H. Dnes vám v pořadu Jak se jim žije nabízím druhou část rozhovoru s českou studentkou čínštiny Annou, která před nedávnem ukončila svůj roční studijní pobyt na pekingské lidové univerzitě. Rozhovor navážeme ve chvíli, kdy jsme se studetkou Annou hovořili o současné čínské literatuře.

Je naděje, že se objeví nějaký zajímavý román, který bude mít šanci oslovit i českého čtenáře?

Anna: Já pevně doufám. Protože pokud vím, tak literatura, kterou píšou Číňani v angličtině, kterou píšou čínští autoři a autorky v Americe, tak se docela překládá a podle mého názoru to nejsou nutně nejzajímavější tituly. Je to jenom tím, že je to tak snadno přeložitelné z angličtiny. A já si myslím, že český trh by mohl mít poptávku po autentické čínské literatuře, pokud se tomu udělá náležitá reklama. Pokud bude někdo zvědavej na to, že někdo vydává něco ze skutečný literatury, tak jak ji čtou Číňané dneska. Já věřím v to, že pár lidí si to vždycky rádo přečte.

J.H. Mně se v té souvislosti vybavil jeden román, který je od Číňana žijícího v Americe a to je Čekání na Lina.

Anna: To je knížka, kterou jsem měla přečtenou k příjímačkám. To mi připadalo, že je pěkná knížka. Bylo to hodně soustředěno na osobní příběh, reálie tam byly spíš v kulisách. Nevím, jestli já bych si vybrala rovnou toto k překládání, ale v podstatě... ještě existuje jiný titul a ten se jmenuje Shanghaj baby, ten bych nepřekládala v žádném případě, to mně přišlo jako totální brak. Když bych něco překládala, tak něco, co o čínské realitě tak, jak je dneska, vypovídá mnohem líp a víc.

J.H. Shodou okolností jsem četl Shanghaj baby a souhlasím s tím hodnocením. To bych si taky nezvolil. Čekání na Lina považuju za moc hezký román, protože ...ty reálie jsou sice v pozadí, ale jsou velmi vypovídající o jisté době a jsem velmi zvědav, jestli se objeví něco, co bude tedy v autentickém překladu, tedy skutečně z čínštiny.

Já se chci vrátit k vašemu čínskému osudu a sice jak se domníváte, že budete se svojí čínštinou nakládat dál? Do jaké míry se s ní chcete živit, do jaké míry se jí chcete věnovat a do jaké míry se chcete věnovat Číně, čili vrátit se sem případně?

Anna: Vracet se do Číny budu určitě, protože jsem toho procestovala na to jak je Čína veliká jenom málo a to už nemluvím o vnější Číně, kterou neznám skoro vůbec, to znamená Sin tjiang, provincie, kde žijí Ujguři, islámská, nebo turecká menšina, Tibet neznám vůbec, Yunan neznám vůbec, provincie, která hraničí s Barmou a je tedy víceméně hodně nečínská. Takže vracení to je otázka nutnosti, hlavně z hlediska nákupu odborné literatury, nebo literatury vůbec, není možno, že bych se sem nevrátila vůbec. V Čechách budu studovat dál. Ještě tři roky mě čekají na sinologii pražské a chtěla bych tam dělat doktorát, pokud ho nebudu dělat na češtině... no a určitě bych nechtěla, aby zakrněla moje mluvená čínština, takže nějakou práci, která bude s tímhle souviset, budu brát, ale samozřejmě vrcholné tlumočnické výkony přenechám dosavadním tlumočníkům, protože si myslím, že jsou dobří. Tlumočit zatím nemůžu kromě styků obyčejných Číňanů s úřady a podobně. Existujou dobročinné, nebo lidsko-právní organizace, kde se pracuje s čínskými uprchlíky. To bych chtěla dělat, protože to nikdo dělat nechce, protože to je z hlediska tlumočníků vládních a komerčních špatně placená práce, ale někdo to dělat musí a je to potřeba. Zkrátka poslat Číňana zpátky domů, i k tomu je zapotřebí čínština.

J.H. Držím vám palce, ať vám vyjdou vaše plány a ať se vám daří a čínštinu ať využíváte bohatě a ať se do Číny ještě mockrát vrátíte.

Anna: Děkuju.

J.H. Rozhovor se studentkou Annou pro pořad Jak se jim žije připravil Jiří.