Soudce si založil ruce do širokých rukávů a když promluvil, zazněl jeho hlas nad hlavami shromážděných jasně jako zvon.

„Císařská vláda milostivě skýtá svou mocnou ochranu buddhistické církvi, pokud šíří vznešení učení tak, aby mělo blahodárný vliv na způsoby a mravy bezpočtu našich černovlasých lidí. Je proto povinností této osoby, okresního náčelníka zastupujícího zde v Peng-lai císařskou vládu, chránit tuto svatyni, chrám Bílého mraku. A to tím spíše, že posvátná socha vznešehého Maitríji, která je tu opatrována, bdí nad životy našich námořníků, čelících nástrahám hlubin."

„Amen!" řekl malý opat. Zdálo se, že byl zpočátku rozmrzen přerušením obřadu, ale teď pokyvoval hlavou s vlídným úsměvem na rtech. Tato řeč se mu zřejmě líbila, i když byla předem neohlášená.

„Víme, že rejdař Ku Meng-pin chce věnovat darem kopii posvátné sochy vznešeného Maitréji. A my jsme se zde shromáždili, abychom byli přítomni jejímu slastnostnímu posvěcení. Císařská vláda dala milostivě souhlas k tomu, aby po skončeném obřadu byla socha do císařského hlavního města dopravena s vojenským doprovodem. Vláda tak chce projevit hlubokou úctu k řádně posvěcené soše buddhistického božstva a zajistit, aby ji při přepravě do hlavního města nepotkalo nic zlého.

Protože já, okresní náčelní, jsem plně odpovědný za vše, co se udá na tomto ificiálně uznávaném kultovním místě, je mou povinností dříve než dám souhlas k posvěcení ověřit, je-li socha skutečně tím, zač je vydávána, tedy věrnou kopií posvátné sochy boha Maitréji, vyřezanou z cedrového dřeva."

Z davu bylo slyšet udivený šum. Opat ohromeně hleděl na soudce, zmaten nečekaným zakončením projevu, který považoval za blahopřání.

Mezi mnichy na pódiu zavládl rozruch. Chuej-pen chtěl sestoupit a poradit se s opatem, ale vojáci mu nedovolili projít.

Soudce Ti zvedl hlavu a dav zase zmlkl.

„Dám nyní příkaz svému pomocníkovi," oznámil soudce, „aby ověřil pravost sochy."

Pokynul Ťiao Tajovi, který seběhl z terasy a vyšel na pódium. Odstrčil mnichy, přistoupil k oltáři a tasil meč.

Chuje-pen přiskočil až k zábradlí a zahřímal:

„Dovolíme, aby byla tato posvátná socha znesvěcena, vystavíme se pomstě boha Maitréji a vydáme v nebezpečí životy našich námořníků, jež nám jsou tak drahé?"

Z davu se ozvaly hněvivé výkřiky. S námořníky v čele se lidé hnali k pódiu a hlasitě protestovali. Zděšený opat s otevřenými ústy hleděl na Ťiao Tajovu vysokou postavu. Ku, Cao a starší cechů si začali cosi úzkostlivě šeptat. Kapitán z pevnosti znepokojeně hleděl na rozčilený zástup a ruka mu sahala po jílci meče.

Soudce Ti pozvedl obě ruce.

„Odstupte!" křikl rázně na dav. „Socha nebyla dosud posvěcena, nejsme jí tedy povinni úctou."

Od vchodu do nádvoří bylo slyšet hlasité volání „Slyš a poslechni!" Lidé obraceli hlavy a viděli, že dovnitř vbíhají tucty strážných od soudu a biřiců v plné zbroji.

Ťiao Taj klepo Chuej-pena po hlavě plochou stranou meče a ten se svalil. Pak obr znovu zvedl meč a zasadil soše prudnou ránu do levého ramene. Meč mu vyletěl z ruky a padl na zem. Socha vypadala zcela nedotčena.

„Zázrak!" volal opat u vytržení.

Dav se valil kupředu, kopiníci jej museli zadržovat zdviženými kopími.

Ťiao taj seskočil z pódia. Vojáci mu udělali cestu. Vyběhl na terasu a podal soudci kousek čehosi, co odštípl mečem z ramene sochy. Soudce Ti držel třpytivý odštěpek tak, aby jej všichni viděli, a volal:

„Byl tu spáchám mrzký podvod! Bezbožní darebáci urazili boha Maitréju!"

Musel překřikovat nedůvěřivé hlasy.

„Tato socha není vyřezána z cedrového dřeva, ale je odlita z ryzího zlata!" Dav v úžasu zmlkl.