Druhá část rozhovoru s paní doktorkou Zlatou Černou, pracovnicí odd. Dálného východu Náprstkova muzea v Praze a předsedkyní Česko-čínské společnosti.

J.H. Dnes podruhé vás zvu na setkání s paní doktorkou Zlatou Černou pracovnicí odd. Dálného východu Náprstkova muzea v Praze a předsedkyní Česko-čínské společnosti. V našem rozhovoru navazujeme na otázku základů české sinologie, zejména pak na význam, který pro tento obor měl profesor Jaroslav Průšek.

Zl.Černá: Skutečným zakladatelem sinologie je pan profesor Jaroslav Průšek, akademik, já jsem hrdá na to, že jsem mohla být jednou z jeho posledních žákyň, on byl historik, dostal se na studia do Švédska, k profesoru Kalgrénovi, kde se začal zabývat velice čínštinou, pak se vrátil, napsal první učebnici čínštiny. Pro Baťu, to bylo zajímavé. Osobnost profesora Průška, kdy jako mladý člověk byl ve 30. letech v Číně, velmi ovlivnila rozvoj české sinologie, protože on se intenzivně stýkal s tehdejšími čínskými intelektuály, jako byl Lu sin, Mao tun, Lao Še... a psal o nich. Za války byly u nás zrušeny vysoké školy, takže po válce začal vyučovat, do té doby, než dostal infarkt. To bylo asi v mém třetím ročníku. První dva ročníky jsem poslouchala jeho dějiny Číny. Takže to je jedna linie, od té doby se pak po válce velice rozvíjela sinologie. Dokonce se mluvilo o pražské škole sinologické.

Ale druhá větev je větev poezie. Protože už někdy kolem dvacátých let vyšly první překlady z čínské poezie. Těsně před válkou Bohumil Mathesius přeložil Zpěvy staré Číny. On neuměl čínsky. Vycházel z překladů, nejdřív se opíral o rakouského Klabunda, potom vycházel z ruských, francouzských a německých překladů a ta knížka nesmírně oslovila českou společnost. A já si pamatuju sama z války, když jsem jezdila k příbuzným na vesnici a kde se poslouchal Londýn, že tehdejší ministr exilové vlády Jan Masaryk recitoval Lipoovy básně v Mathesiově překladu. Jedna věc...to bylo takové slavné čtyřverší... „Na bílém lůžku probouzím se tich, svítí to měsíc, či sem napad sníh, pozvedám hlavu, hledím na Měsíc, skláním ji, myslím na zem otců svých."

Kolega rusista Jiří Franěk mi vyprávěl, že v koncentračním táboře, se recitovaly tenkrát tyto verše. Po válce jsem se také zabývala Mathesiem a hlavně tou jistou zvláštností. Pokud vím, tak nikde v Evropě, nebo v zahraničí překladová literatura nesehrála tak velkou roli, neměla tak hlubokou odezvu, jako v české společnosti. A nevím, jestli moje odpověď je správná, ale abych se vrátila k tomu citovanému čtyřverší, že ta poezie nikdy nebyla nacionalistická, omezená ideologicky, politicky. Byla to subjektivní poezie o vztahu, o citech a názorech člověka, subjektu... tam jak je – myslím na zem otců svých, tam není – myslím na vlast, myslím na stát – myslím na „kus jan", což je doslova rodná zem. Rodná oblast, to je menší, než stát. Takže myslím, že právě tato nenacionálnost hrála velikou roli a tím se tady vytvořilo obrovské čtenářské zázemí a zájem o čínskou literaturu.

J.H. K otázkám čínské literatury a zejména pak poezie se vrátíme v příštím vydání pořadu Jak se jim žije, ve kterém uslyšíte další část rozhovoru s paní doktorkou Zlatou Černou. Pořad připravil Jiří.