Čtvrtá část rozhovoru s paní doktorkou Zlatou Černou, pracovnicí odd. Dálného východu Náprstkova muzea v Praze a předsedkyní Česko-čínské společnosti.

V této části rozhovoru paní doktorka Černá, která je pracovnicí odd. Dálného východu Náprstkova muzea v Praze a předsedkyní Česko-čínské společnosti, vysvětluje vztah českých sběratelů k čínskému výtvarnému umění. Jak zjistíme, česko čínské vztahy byly právě oblastí výtvarného umění velmi pozitivně podmíněny.

Dr. Zlata Černá: Takovým velkým českým sběratelem byl pan Chytil, který pracoval v Číně, kde vyučoval evropskou malbu, on začal sbírat a nakupovat na třžištích a dodával českým sběratelům. K dalším nejvýznačnějším patřil Fila, Kuba, což jsou jména v českém malířství a to byli nejvýznačnější sběratelé čínského umění. A Fila po válce vydal knížku, vyšlo to v publikaci o holandském krajinářství 17. století a má tam velice krásné zamyšlení o čínské krajinomalbě právě pochopil duchovnost toho krajinomalířství, což mně všechno připadá, že tady vznikla taková neobyčejná atmosféra vstřícnosti v příjímání čínské kultury a za těch padesát let druhé poloviny 20. století se to nesmírně rozšířilo. Přes všechny ty politické zmatky, nedomluvy, vzájemná nepřátelství výborů a vlád, tak ten široká základ zájmu o čínskou kulturu tady je.

J.H. Paní doktorko, nechcete se vrátit k vlastním studiím? Mě pořád zajímá mentalita, založení člověka, který se vrhne na studium něčeho, co je přece jenom z našeho hlediska velmi exotické. S jakou perspektivou jste začala studovat? S vědomím, že se budete jednou živit tím, že budete překládat, pracovat v oblasti čínské kultury?

Dr. Černá: To je velmi zajímavé, protože já jsem si vlastně nikdy nepoložila otázku, jestli se tím budu někdy živit. Fakt je, že jsem měla touhu to studovat a v tom pracovat. Ale já, i když působím enerticky a extrovertně, tak jsem typický introvert, takže já to celé studovala pro sebe. Pro sebe jsem objevila hlubokou duchovnost jednoho subjektivního proudu čínské kultury...Já nemám ráda žádné instituce... která není vázaná na církve, není vázaná na nějaké ideologizované učení, je to záležitost poznávacího subjektu, to mě k Číně přitáhlo. Já jsem začala studovat na jazykové škole při orientálním ústavu, maturovala jsem v jednapadesátém roce, hlásila jsem se na fakultu, ale měla jsem zakázáno studium, ale mamince mojí se to podařilo, že jsem s velikým zpožděním, nějak v prosinci, nastoupila na fakultu, hlavním přednášejícím byl profesor Průšek, přednášel dějiny Číny, zrovna začal v desátém století, on začal přednášek ve 45. roce, a tom roce 51 se dostal do 10. století a skončil 13., pak dostal infarkt a přestal na fakultě přednášet. A to byly tak neuvěřitelné přednášky, jak já jsem si představovala vysokou školu, s nadhledem, se schopností dívat se z nejrůznějších úhlů, postihovat proudy....velmi zajímavé to bylo. Takže jsem tomu propadla. Nejvíc mě zajímala poezie, estetika, stará filouzofie. Do Číny se tehdy nejezdilo. Dnes jezdí studenti po druhém ročníku na rok. Na jakoukoli školu po celé Číně a učí se jazyk. Kdežto v padesátých letech bylo na rok vypsáno jen několik stipendií a jezdilo se na ukončení studia na čtyři až pět let do Číny. A to se mi z důvodů politických nikdy nepodařilo. Takže jsem nikdy neodjela, a to mě vedlo k tomu, protože jsem v podstatě pozitivní typ, že se budu orientovat na klasickou čínštinu a ne na moderní. Protože na moderní musí člověk hodně mluvit. Ale protože nás tady bylo méně, takže jsem se i tu moderní čínštinu naučila.

J.H. V příštím vydání pořadu Jak se jim žije, nás paní doktorka Zlata Černá seznámí s jedním svým konkrétním zážitkem, při kterém musela použít právě své znalosti moderní čínštiny. Tuto zkušenosti uslyšíte v příštím vydání pořadu Jak se jim žije, který opět připraví Jiří.