(Mudr. Jáchym Bednář a jeho cestování po Číně)

J.H. V další části svéno vyprávění naváže doktor Jáchym Bednář za pasáž, ve kterém nám minule sdělovat své zážitky z himalájského podhůří. Další jeho cesta pak ovšem vedla za teplem. Dozvíme se také více o oblastech, ve kterých žijí převážně národnostní menšiny.

Dr. Bednář: Pak jsme si řekli, že chceme trochu teplo, protože v těch horách je mráz a řídký vzduch, tak jsme si zajeli dolů do Li-tiangu, to je také předhůří Himalájí, ale už jsou to jenom dva tisíce metrů nad mořem. A tam už je hodně blízko jih. A teplo. A nejsou tam Číňani, což nám tehdy už po měsíci kodrcání přišlo ohromně osvěžující, protože Číňani jsou na 90 procentech území a na deseti procentech žijí národnostní menšiny, je jich tam asi 100 národnostních menšin, a Li-tjang je opravdu perla jihozápadu Číny. Je to nádherné městečko, čisté, v podhůří Himalájí, kde žije národ Naxiové... Oni si říkají Na-ši, který je ohromně harmonický, našemu myšlení bližší, než třeba čínská civilizace. Je tam nejstarší orchestr na celém světě. Mají svůj starobylý orchestr, který hraje na desítky nástrojů, které nikde jinde na světě nelze vidět. Nejstraší člen orchestru měl tehdy asi 98 let. Oni každý den, už mnoho desítek let koncertují, mají koncerty ve své síni v Li-tjiangu a vrzají na ty svoje nástroje. Vůbec se to nedá poslouchat, ale pro nějakého muzikologa a historika by to bylo ohromně zajímavé. Tam jsme pookřáli a zotavili se po kodrcání Čínou a strávili jsme tam nádherných pět dní. Mezi Evropany. Tam žije polovina Naxiů a druhá polovina jsou turisti, kteří si tam jednou léčit rány z Číny. Protože Čína je náročná na cestování. Všude je strašně moc lidí, moc smogu, moc prachu.

Tam je hodně levný vlak a hodně levné autobusy. Ten vlak tedy ... tam člověk může chytit buď soft seat, taková měkká sedátka, nebo hard seaty. Je dobré vyzkoušet obojí. Na krátké trati ty hard seaty, to je opravdu síla. Tam sedíte namačkaní s Číňani, takže se dotýkáte rameno na rameno, koleno na koleno, mezi nohy vám plive deset Číňanů. Soft seat to máte už superexpres vlak, každý má místenku. Také to vyjde čtyřikrát dráž, jezdí to rychle, je to luxusní... takové eurocity. Není to žádný Shinkanzen, ale je to prostě standardní evropský vlak. Ty dlouhé trasy se musí jezdit na noc. To prostě v šest hodin večer vyjedete a ráno se probudíte v šest hodin a vystoupíte někde o tisíc kilometrů dál.

Vlaky v Tibetu tehdy ještě nebyly a my jsme jezdili po náhorních plošinách třeba čtyři dny autobusem. Což je opravdu otřesnej zážitek pro Evropana. Je to romantické, ale tak jeden den, ale když jsou to čtyři dny v kuse, po náhorních plošinách, ve sněhu... Kroutit se do zatáček na kopce, autobusy jsou rozkodrcané, není tam žádné zábradlí, kde občas jeden, dva zahučí do propasti, nikdo se na to nedívá, protože je jich mnoho... Evropanů tam taky dost umřelo... tak to je opravdu velký zážitek. V uvozovkách. Teď na to rád vzpomínám. Šel bych do toho znova.

J.H. To jsem se právě chtěl zeptat. Když jste se zmiňoval o tom, že jste čínštinu už zapomněl, že je to pro vás už minulost, jel byste tam znovu?

Dr. Bednář: Určitě, protože zrovna když jsme tam byli my, v roce 2001 v červenci, zrovna tehdy se rozhodovalo, že olympiáda připadne Číně, Pekingu. A to bude úplně jiná Čína, než jsme poznali v roce 2001.

J.H. O důvodech, proč by doktor Bednář jel do Číny znovu, ale také o tom, jak vnímá současné změny, ke kterým v současné Číně dochází, se dozvíme více v příštím vydání pořadu Čínské zajámavosti, který opět připraví Jiří.