První červenec připomíná 85. výročí založení Komunistické strany Číny. Ve stejný den byl zahájen zkušební provoz Qiughaisko-Tibetské železnice, 1956 kilometů dlouhé trati, která je mohutným projektem, který prosadilo několik generací čínských vůdců v průběhu minulých pěti desetiletí.

Tibet, poslední automní oblast, ve které byla vybudována železnice, tak konečně uvítal první vlak. Mezi několika vlaky, které do Tibetu přijíždějí, jede jeden z Pekingu. Jeho cesta je dlouhá 4 tisíce kilometrů. Cesta z Pekingu do Lhasy, hlavního města Tibetu, trvá 48 hodin.

Tibet leží na Qinghaisko-Tibetské plošině, známé jako střecha světa, v průměrné nadmořské výšce 4 tisíce metrů nad mořem. Plocha Tibetu je větší než 1.2 miliónu čtverečních kilometrů, což je pětkrát více než Británie a zahrnuje osminu celkové plochy Číny. Podle sčítání z roku 2000 má tibetská populace kolem 2.6 miliónu obyvatel.

Kvůli své zeměpisné poloze a pro mimořádnou nadmořskou výšku byl Tibet po dlouhou dobu doslova izolován od ostatního světa. V očích mnoha lidí byl Tibet chudou oblastí s nepohodlnými možnostmi cestování. Tato představa však se zahájením provozu železnice z myslí lidí patrně vymizí. Lze očekávat, že v blízké budoucnosti se Tibet bude jevit okolnímu světu jako místo velké síly a vitality.

Ma Deyuan, 44 obchodník ze sousední provincie Quighai, obchoduje ve Lhase už více než deset let a dobře ví, jak je doprava pro Tibet důležitá.

Ma říká, že když do Tibetu přijel poprvé, všechny potřeby denního života sem byly dováženy nákladními auty z míst vzdálených více než tisíc kilometrů. Často byla doprava na několik dnů přerušena kvůli silnému sněžení v horách. „V té době se jablka prodávala po jednotlivách kusech, nikoliv na váhu, protože byla velmi drahá. Někdy jsme museli stát frontu, abychom si koupili jablko," vzpomíná.

Kvůli svému klimatu a kvalitě půdy není Tibet dobrým místem pro pěstování ovoce a zeleniny. V důsledku toho byl po celá desetiletí silně závislý na dodávky zásob z ostatních provincií.

Ve Lhase vzniklo rčení, podle kterého bohatí jedí zeleninu a chudí maso. To protože Tibet produkuje množství hovězího a skopového masa.

„V minulosti to byl luxus jíst zeleninu," prohlásil Ma.

Teprve v několika minulých letech se v Tibetu začala zelenina pěstovat ve sklenících. Ty nyní produkují nejen dostatek zeleniny pro vlastní obyvatele, ale vyvážejí ji také do sousedních oblastí.