Společnost bez silnic

Záznamy dokládají, že před založením Čínské lidové republiky v roce 1949 nebyly ve Lhase žádné silnice s výjimkou jednokilometrové jílovité cesty.

V roce 1930 zatoužil 13. Dalai Lama, který vycestoval za hranice Tibetu, zakoupit si auto. Ačkoliv zde nebyly žádné silnice, na kterých by mohl v podobné vymoženosti jezdit, přesto si automobil koupil, nechal ho rozebrat na části, kus po kuse ho pak nechal dopravit do Lhasy cestou, jež byla v té době nejobvyklejší – tedy na zádech zvířat. Pak pozval zahraniční techniky, aby mu auto zase složili. Avšak protože mohl své auto řídit pouze po kilometrové cestě, vozidlo brzy nechal v garáži, kde zrezavělo.

25. prosince 1954 byla dána pro provozu silnice ze Sečuanu do Tibetu (mezi Chengdu, hlavním městem Sečuanu, a Lhasou) a Qinghaisko-tibetská silnice (mezi Xiningem, hlavním městem provincie Qinghai, a Lhasou). Obě poskytly první důležité spojení vedoucí do tohoto regionu. Podle statistiky, kterou poskytl úřad pro dopravu autonomní oblasti Tibet, ke konci roku 2005 měla tato oblast více než 43 tisíc kilometrů silnic, přičemž se očekává, že celková délka přesáhne do roku 2010 50 tisíc kilometrů.

Zeng Weixiao, veterán mezi řidiči, si velmi dobře uvědomuje, že silniční síť v Tibetu doznala zlepšení. Zeng (58) jezdívá z provincie Qinghai, odkud dováží to Tibetu zboží.

Dva tisíce a padesát pět kilometrů dlouhá Qinghaisko-tibetská silnice se klikatí pouští Gobi a zasněženými pohořími, polovina trasy silnice je ve výšce 4 tisíce metrů nad mořem. Nejvyšším místem je průsmyk v horách Tanggula, který je ve výšce 5 230 metů nad mořem a je považován za zónu, ve které není žádný život. Qinghaisko-tibetská železnice probíhá paralelně s Qinghaisko-tibetskou silnicí, obě jsou navzájem velmi blízko.

„V minulosti trvala jedna cesta do Tibetu 15 dní, zatímce dnes zaberou pouze 24 hodin. Ti, kteří dříve do Tibetu nejezdili, si nikdy neuvědomí, s jakými obtížemi jsme se na cestě setkávali," řekl Zeng.

Poznamenal, že silnice do Tibetu byla velmi nebezpečná a zcela běžně bylo možno vidět převrácená auta a náklaďáky. Ke všemu, jak říká Zeng, vedla silnice velmi opuštěnými místy, nikde nebyla žádná místa pro odpočine, restaurace ani benzínové pumpy. Řidiči museli během cesty jíst sušené nudle a když byli unaveni, spali v autech. „Největším problémem bylo, že jste během patnácti dnů jízdy nemohli komunikovat s žádnou lidskou bytostí," prohlásil.

„Nyní je cesta do Tibetu mnohem, mnohem lepší. Je potěšení po ní jet, protože scenérie podél silnice je nesmírně krásná," říká Zeng.