Osmá část rozhovoru s paní doktorkou Zlatou Černou, pracovnicí odd. Dálného východu Náprstkova muzea v Praze a předsedkyní Česko-čínské společnosti.

J.H. V osmé a poslední části rozhovoru s paní doktorkou Zlatou Černou, pracovnicí odd. Dálného východu Náprstkova muzea v Praze a předsedkyní Česko-čínské společnosti, se dozvíme o dalších čínských výtvarnicích působících v Praze. Dále se dozvíme o některých českých výtvarnících, jejichž výtvarný projev je inspirován čínskou estetikou.

Dr. Černá: A potom v Praze působí paní Chantan, která vystudovala v Pekingu, vystudovala katedru lidového umění a je velice orientovaná v moderních západních technikách a maluje věci isnpirované čínským venkovem, nebo lidovou poezií, nebo tibetským umění. Jako diplomku měla námět tibetské umění. Byla i v Tibetu a má opravdu hezké věci. Sedm malířů jsme tady prezentovali. Nejen v Čechách, ale i na Slovensku. Takže já si myslím, že se podařilo udělat seznámení. A teď bych chtěla udělat tu výstavu keramiky ve Vroclavi a ve Varšavě a udělat velkou výstavu a udělat k tomu knížku o čínském lidovém umění. Tak ať mám tedy tu sílu a ať se do podaří.

Dr. Černá: V devadesátých letech prošla Prahou řada čínských umělců. Ještě koncem 80. let tady byl Li Pin Či, což je zvláštní malíř, je z nich nejstarší a maluje prsty. Teď žije ve Spojených státech. Měl tady několik nesmírně úspěšných výstav, dost prodával obrázky.

A pak tady zůstaly dvě malířky, paní A Čching a paní Chan tan... a pak je tady malířská dvojice, kolem padesáti je jim. Si Kcho Fu a jeno manželka Čan čchin chua. To jsou takoví tradiční malíři. Chan tan a A Čching jsou moderní. Malují tradičně, ale jsou vynikající kaligrafové. On je také vynikající řezbář pečetí. Ale já jsem chtěla říct takovou zajímavou věc, která mně připadá jako nová etapa v kulturních vztazích mezi evropou a dálných východem, respektive mezi Čechy a dálným východem, že se tady teď objevuje generace českých umělců, kteří poučeným způsobem vycházejí z té dálněvýchodní tradice. Je to zajímavé, když třeba Fila, o kterém jsem mluvila, když se sám pokoušel maloval v čínském stylu, tak bylo na první pohled vidět, že to neumí. Kdežtp teď manžel A Čching, Jiří Straka, který také studoval čínštinu, tak studoval v Číně malířství a je to člověk, který každý rok pořádá výstavy, teď už má i výstavy v Shenzhenu v Číně. A on rok co rok hlouběji proniká do techniky zvládnutí tuše, ale proniká do toho ne kopírovacím způsobem, on proniká do ducha, ale už hledá výrazové prostředky své. A to je myslím zase příznak takového rovnoprávnějšího přístupu ve smyslu vzájemného kulturního pochopení.

A zrovna tak je taková mladá Češka, paní Marcela Suchomelová, jejíž manžel je japanolog, ona se také učila japonsky. Viděla jsem už dvě její výstavy. Je to její osobní autorská výraz, ale vycházející z takového hlubokého prožití té japonské tradice. To není ani šinosérie, ano žaponérie, jsou to nové výrazy lidí obou kultur, to mně připadá jako zajímavý jev.

J.H. Já vám moc držím palce a děkuju vám za tento rozhovor.

To byla závěrečná část rozhovoru s paní doktorkou Zlatou Černou, pracovnicí odd. Dálného východu Náprstkova muzea v Praze a předsedkyní Česko-čínské společnosti. Pro pořad Jak se jim žije připravil Jiří.