Dnes naposledy otevíráme stránky příběhu, který na motivy skutečných osudů dávného čínského soudce Ti napsal Robert van Gulig. Vracíme se tak do situace, kdy pan Wang vysvětluje soudci poslední souvislosti záhady, která obestírala příběh čínského zlata. Jak víme z předchozích částí, pan Wang byl dvojčetem zavražděného okresního náčelníka a po jistou dobu vystupoval v jeho podobě.

Zastihli jsem ho ve chvíli, kdy popisuje způsob, kterým zabitý bratr odhalil podstatu celého pašování zlata.

„Můj bratr byl od přírody líný, ale když narazil na něco, co vzbudilo jeho zvědavost, vrhl se do díla celým srdcem a nešetřil námahou, aby záhadu rozřešil. Byl takový už odmalička. Vida, tak tohle byla poslední hádanka, kterou chudák bratr vyluštil!"

„Děkuji vám," řekl soudce Ti. „Tím je vyřízen můj poslední problém, a zároveň jste mi objasnil i záhadu tajemného zjevení v hodině duchů."

„Věděl jsem, že budu-li vystupovat jako duch zemřelého bratra," podotkl Wang, „mohu pátrat v soudním areálu, a i kdyby mě někdo přistihl, neodvážil by se mě zastavit. Mohl jsem volně přicházet a odcházet, protože krátce před smrtí mi bratr poslal klíč od zadního vchodu do své rezidence. Zřejmě měl tušení, že mu hrozí smrt, o čemž svědčí i to, že svěřil oné korejské dívce lakovou schránku. Vyšetřovatel mě přistihl, když jsem prohledával bratrovu knihovnu, a starý písař mě zahlédl, zrovna když jsem listoval bratrovými papíry v této pracovně. Vás jsem potkal také úplně náhodně, když jsem prohlížel bratrova zavazadla. Přijměte, prosím, mou upřímnou omluvu za to, jak hrubě jsem se tehdy choval!"

Ti se nevesele usmál.

„S radostí!" odpověděl. „Tím spíše, že když jste se přede mnou vynořil převlečen za ducha podruhé, včera večer v chrámu Bílého mraku, zachránil jste mi život! I když musím říct, že při té druhé příležitosti jste mě skutečně velice vylekal. Ruku jste měl úplně průsvitnou a zdálo se, že jste se náhle rozplynul v mlze. Jak jste to dokázal?"

Wang soudci naslouchal s rostoucím údivem. Posléze řekl, celý zmatený:

„Říkáte, že jsem se vám zjevil podruhé? Ale to se určitě mýlíte! Nikdy jsem v chrámu Bílého mraku jako duch zemřelého bratra nebyl!"

V hlubokém tichu, které se po těchto slovech rozhostilo, sem odkudsi z budovy dolehlo slabé klapnutí dveří, které se tentokrát zavřely velice tiše.

To byly poslední řádky příběhu, který po názvem Záhada čínského zlata napsal Robert van Gulik.

Na závěr této četby si připomeňme několik skutečností o autorovi detektivek z prostředí dávné Číny.

Robert van Gulik se narodil roku 1910 v holandském Zuthpenu v provincii Gelderland. Byl synem důstojníka zdravotní služby v holandské armádě v Indonésii a dobu od tří do devatenácti let prožil s rodiči v Asii. Už v dětství na sebe upozornil mimořádným talentem pro jazyky. Na amsterodamské univerzitě začínal studiem sanskrtu a jazyka Indiánů Černonožců. Ve volných chvílích se učil čínsky. V roce 1934 přešel na univerzitu do Leydenu, tehdy největšího střediska asijských studií v Evropě. Tam se systematicky věnoval čínštině a japonštině, ale pěstoval dál i ostatní jazyky. Například přeložil do holandštiny staroindickou Kalídásovu hru.

V roce 1935 vstoupil van Gulik do diplomatických služeb, odjel do Tokia a zůstal tam až do roku 1942, kdy vypukla válka v Tichomoří. Byl evakuován a přeložen do Čchun-ťingu v Číně. Vystřídal řadu působišť a jeho poslední poslání ho přivedlo roku 1965 opět do Tokia, tentokrát jako velvyslance. O dva roky později doma na dovolené odložil pero naposledy. Bylo mu sedmapadesát let.