Posezení s redaktorkou a překladatelkou Věrou Sťovíčkovou

J.H. Vážení posluchači, od dnešního dne budete mít v našem pravidelném pátečním pořadu Večerní posezení nad knihou příležitost poslouchat nový detektivní příběh slavného čínského soudce Ti. Řadu románů, jež pojednávají o soudci Ti, přeložila do češtiny známá novinářka a rozhlasová reportérka Věra Štovíčková. S paní Šťovíčkovou jsem natočil rozhovor, který vám nyní v pořadu Jak se jim žije nabízím.

Jak se paní Šťovíčková dostala ke své překladatelské profesi?

V.Šťovíčková: Já jsem překládat začala vlastně až po odchodu z rozhlasu. Zpočátku jsem to brala jako způsob obživy. Ale později jsem se v tom našla a začala jsem to dělat stále raději. Bylo to dosti náročné, protože jsem pro každou knížku musela sehnat někoho, kdo ji podepíše, protože moje jméno bylo tabu, a takže spousta knížek byla vypravena do světa pod jménem mých milých přátel, kterým za to nemůžu být dost vděčná. Byly to převážně detektivky, z francouzštiny i z angličtiny, Simenon, Marchová, Gardner, ovšem s největší chutí jsem dělala a přiznávám, že ještě teď dělám čínské detektivky, kde je hrdinou soudce Ti. Jsou to detektivky z čínského středověku a autor je Holanďan van Gulik, který psal anglicky. Jsou to detektivky, ve kterých se kromě napětí dozvíte o Číně málem tolik jako v učeném spise. Proto myslím, že je mám nejen já, ale i čtenáři rádi.

J.H. Paní Šťovíčková, jak jste se vlastně s příběhy o soudci Ti seznámila?

V.Š. Byla to příjemná náhoda. Do Prahy přijeli němečtí kolegové mého muže, kteří pro naše potěšení přivezli pár anglických detektivek. Protože to bylo v době tak řečeného temna v Československu a anglická detektivka byla vítaný dárek. Samozřejmě, že náš okamžitě hned ta první okouzlila a prosili jsme o další a nebylo těžké zaujmout nakladatelství nabídkou. Já jsem to dělala neobyčejně ráda, protože Van Gulik píše příběhy čisté, nekomplikované, aniž by byly zjednodušené. To je dar umět napsat příběh tak, aby byl věrohodný, pravdivý, aby byl čtivý a ještě k tomu si zachovával úroveň. A tohle je právě Van Gulik.

J.H. Jak se Van Gulik vlastně dostal k čínským tématům?

V.Š. Byl to Holanďan, diplomat, který působil kromě Číny také v Indii a v Japonsku, ale Čína mu učarovala nejvíc. Byl to mimořádně vzdělaný člověk a soukromým potěšením mu bylo vésti život čínského šlechtice. On skutečně sbíral například kameny na roztírání tuše, sbíral obrazy, sbíral erotickou tematiku, zkrátka žil jako pravý čínský šlechtic. A vedle této záliby se věnoval poznávání země, ve které působil. Prostě to nebyl pán, který by se diplomaticky zavřel ve svých komnatách. A Van Gulik tedy chodíval na tržiště a s velkou oblibou poslouchal příběhy. On sám vylíčil, že na tržišti usedne člověk, vypravěč, který začně vyprávět příběh. Posluchači, tedy návštěvníci tržiště se seběhnou, pozorně poslouchají a vůbec jim nevadí, že se ten příběh větví, že přibývají další a další osoby do děje, protože, říkal Van Gulik, protože čínský posluchač má schopnost děj sledovat, pamatovat si ty osoby, pamatovat na zápletky, druhý den přijde zas, třetí den zas a vypravěč, sotva jeden příběh skončí, tak další začne. Tohle Van Gulika zaujalo do té míry, že si položil otázku, proč proboha v Číně vycházejí špatné přeložené evropské krváky, kovbojky a literatura tohoto typu, když Čína je plná nádherných dobrodružných a řekněme detektivních příběhů. A tak dostal nápad. Že vytlačí překlady evropských krváků tím, že převezme několik těch příběhů z tržiště a zjednuduší je tak, aby byl evropský čtenář v nich schopen se vyznat.

Existuje kniha, kterou vydal ze všeho nejdříve, to je poměrně vzácná práce, která vyšla jenom v jednom vydání, Příběhy soudce Ti, kde on pořídil autentické zápisy těch příběhů, které skutečně vypravěči na tržišti vyprávěli. Upřímně řečeno z mého hlediska se to nedá číst, protože je to tak přelidněné a překomplikované, že jsem vždycky po nějaké době ztratila souvislost a vzdala jsem to.

J.H. Další část rozhovoru s paní Věrou Šťovíčkovou vám nabídnu v pořadu Jak se jim žije opět za týden. Pořad připravil Jiří.