J.H. Záhada čínského bludiště. Z knihy Roberta van Gulika vám o dalších osudech soudce Ti bude číst Jiří.

Dnes vstupujeme do dalšího příběhu o soudci Ti, v němž nám jeho autor, holandský spisovatel van Gulik zavádí do města La-fang na severozápadní hranici.

Za časů nasí osvícené dynastie Ming, v období Jung-lo, žije naše říše v míru, úrody jsou bohaté, nestíhají nás ani sucha ani povodně, lidu se dobře daří a je spokojen. Za tento šťastný stav věcí vděčíme jen a jen Vznešené Ctnosti jeho Císařského veličenstva. V této požehnané době míru je přirozeně málo zločinů, takže v současnosti nenacházíme mnoho materiálů ke studiu a zločinu a jeho odhalování. Zajímá-li se současník o záhadné zločiny a bystrozraké soudce, kteří je obdivuhodně řešili, pak se musí obracet spíše do minulosti.

Protože mám dostatek volného času, abych se mohl věnovat svému oblíbenému studiu,k pilně pátrám ve starých záznamech a zaprášených archívech po slavných kriminálních případech ze starých časů. Zvykl jsem si naslouchat vždycky, když se v čajovně sejdou přátelé a známí a začnou si vyprávět o ohromujících případech, které odhalili slavní soudci minulých staletí.

Jednou pozdě odpoledne jsem se toulal Západním parkem a obdivoval lotosy, jež byly právě v plném květu. Přešel jsem umělecky tesaný mramorový můstek, který vede na ostrov uprostřed lotosového ryníka, a na otevřené terase hostince si našel prázdný rohový stůl.

Upíjel jsem čaj, louskal sušená melouová semínka a přitom jsem se kochal pohledem na jezero plné lotosů. Pozoroval jsem pestrý dav – a jak často mívám ve zvyku – bavil jsem se tím, že jsem se snažil ze zevnějšku některých chodců vyčíst jejich osobnost a prostředí, z něhož pocházejí.

Můj zrak padl na dvě pozoruhodně krásné dívky, které šly kolem ruku v ruce. Protože si byly velmi podobné, hned mě napadlo, že jsou to sestry. Měly však zřejmě naprosto odlišné povahy. Mladší byla veselá a živá, neustále něco povídala. Starší byla naproti tomu zamlklá a plachá a té druhé sotva odpovídala. Na tváři měla výraz hlubokého smutku. Bezpečně jsem vycítil, že ji potkalo cosi hluboce tragického.

Když se obě dívky ztratily v davu, zpozoroval jsem, že ze nimi jde starší žena. Lehce kulhala, opírala se o hůlku a zdálo se, že je chce dohonit. Domníval jsem se, že je to jejich dueňa. Ale jak šla kolem terasy, spatřil jsem v jejím obličeji tak zlý, poťouchlý výraz, že jsem rychle přenesl svou pozornost na hezký mladý pár, který se ke mně blížil.

Mladý muž měl na hlavě čepici kandidáta literatury, dívka byla oblečená skromně jako žena z domácnosti. Šli odděleně, ale ze zamilovaných pohledů, které na sebe vrhali, bylo jasné, že patří k sobě. Podle nejistých výrazů ve tváři jsem usoudil, že jde o tajný milostný poměr.

Právě když šli okolo mne, pokusila se dívka vzít mladíka za ruku, ale náhle stáhla ruku zpět, pohodila hlavou a zamračila se.

Jak jsem těkal očima po hostech, shromážděných na terase, zpozoroval jsem obtloustlého, úpravně oblečeného muže, který seděl sám jako já. Měl příjemný kulatý obličej. Odhadl jsem jej na příslušníka venkovské šlechty. Protože se mi zdálo, že je to hovorný typ, rychle jsem odvrátil zrak ve strachu, aby si můj upřený pohled nevyložil mylně jako výzvu k navázání známosti. Dával jsem přednost samotě se svými myšlenkami, tím spíše, že jsem v jeho očích spatřil lesk, který nabádal k ostražitosti. Přemítal jsem o tom, že člověk se studeným, vypočítavým pohledem, který tak usvědčuje jeho přátelskou tvář z přetvářky, by byl patrně docela dobře schopen spáchat temný, předem promyšlený zločin.

Po chvíli jsem spatřil, jak po schodech na terasu pomalu vystupuje starý pán s vlajícím bílým vousem. Měl na sobě hnědý šat se širokými rukávy, lemovanými černým sametem a na hlavě vysokou čapku z černého tylu.