Posezení s redaktorkou a překladatelkou Věrou Sťovíčkovou

J.H. Dnes navazujeme na setkání s paní Věrou Šťovíčkovou, rozhlasovou redaktorkou a překladatelkou.

Jak holandský autor van Gulik při psaní svých detektivních románů z Číny postupoval?

Van Gulik pro evropského čtenáře vybral jádro příběhů. Do čela příběhu postavil historickou postavu, protože soudce Ti je historická postava, to není smyšlenka. Tedy vybral pár těch příběhů a anglicky je sepsal v domnění, že čínské nakladatelství je převezme a přeloží do čínštiny a čínský lid si místo evropských krváků bude kupovat domácí půvabné příběhy. Samozřejmě, že to ukázal svým anglickým přátelům, takže se ty knížky jeho, ta první knížka dostala do Londýna. Tam ji někdo vydal a vzbudila netušené nadšení, rozběhla se po celé Evropě, prostě najednou soudce Ti se stal postavou, kterou znala Evropa a všichni naléhali, aby napsal příběh další, další a další. Bylo jich tuším, jestli se nemýlím, když tak o jeden, bylo jich, tuším, sedmnáct.

Protože bohužel Van Gulik umřel mladý, bylo mu pouhých padesát sedm let. Kdyby neumřel, tak bychom měli knihovnu bohatší.

J.H. V čem tkví půvab těchto knížek pro českého čtenáře?

V.Š. Já už jsem říkala, že ty příběhy jsou jednoduché a srozumitelné pro Evropana. To je první klad. Druhý klad, stejně důležitý a hraje kupodivu stejně důležitou roli, je množství informací, které čtenář do sebe dostává nenásilně, nemá pocit, že by něco studoval, nechce se od něho, aby si něco pamatoval, a ejhle, on si to pamatuje, protože ten příběh je poutavý, zaujme ho a samozřejmě argumentace, která je založena na znalosti třeba na znalosti předmětů kultu, papírů, obrazů, zvyků, tradic, to si člověk zapamatuje ani neví jak, kdyby se to učil, tak se mu to druhý den vykouří z hlavy. Já vím dodneška jak se sjednává manželská smlouva v Číně například, jaké jsou pohřební obřady, jak je organizované žebráctvo, protože žebráci měli vlastní cech, to všechno čtenář slupne jako malinu.

J.H. Jak je to s autenticitou postavy soudce Ti?

V.Š. Soudce Ti byl historickou postavou, a sice žil za slavné epochy Tchangů, která se datuje od roku 1617 do roku 1907.

J.H. Říkala jste, že spousta reálií, které Van Gulik do příběhů vložil, vypovídá o životě v Číně. Myslíte, že pouze o té historické anebo i té současné?

V.Š. Ne, samozřejmě, že ne. To je všechno historické. Protože prakticky kulturní revoluce zničila ...pokud se něco dožilo, tak to kulturní revoluce zničila, protože vzaly za své... to byly sbírky, soukromníci měli sbírky kamenů na rozstírání tuše...To byla věc! Pak se sbíraly takové malé figurky, které se nosily jako přívěsek na pásu. Šat se přepásal a na tom byla zavěšená figurka. V Náprstkově muzeu pár těch figurek je. Většinou ze slonoviny... to bylo nádherné. Obrazy, erotické obrazy...jen si představte puritány. Takže ty soukromé sbírky, pokud to někdo ulil, tak to existuje, jinak to bylo rozkotaný...A hlavně to, co on tam popisuje, to byly tradice konfucianismu. Kunfucius také věřil v hierarchickou posloupnost, to všechno bylo dané. V konfuciánské společnosti měl člověk od narození své místo. A samozřejmě čím více pracoval, tím postupoval, protože konfuciánská společnost podporovala vzrůst lidí. Ale za cenu práce. Takže student skládal zkoušky a furt, furt, furt...až se stal nižším úředníkem, vyšším úředníkem a když byl ohromnej, tak to dotáhla na toho soudce, který ...soudce nebyl jen soudce. On byl správce určité oblasti, byl nevyšším pánem. Vztah k rodině, protože otce bylo třeba poslouchat do posledního jeho dechu. Tabulky, v každé rodině byly tabulky předků, kterým se rodina klaněla při určitých příležitostech. Totéž se týkalo manželství. Samozřejmě, že nějaké zamilovávání a namlouvání nepřicházelo v úvahu... a to je jedno vedle druhého. Takže to je zničené všechno.

J.H. Pořad připravil Jiří.