Starý pán, který pomalu stoupal po schodišti, neměl žádné odznaky hodnosti, přesto to byl velice vznešený zjev. Na okamžik se zastavil, opřel se o zahnutou hůl a pronikavýma očima pod huňatým obočím se rozhlížel po přeplněné terase.

Protože člověka tak úctyhodného stáří nelze nechat stát, rychle jsem vstal a nabídl příchozímu místo u svého stolu. Přijal mou nabídku se zdvořilou úklonou. Zatímco jsme popíjeli čaj, vyměňovali jsme si obvyklé zdvořilostní otázky. Ukázalo se, že jeho rodové jméno je Ti a že je okresním náčelníkem na odpočinku.

Brazy jsme se zabrali do příjemného hovoru. Můj host se jevil jako člověk širokého vzdělání a vybraného vkusu. Bavili jsme se o próze i poezii, sledovali veselé zástupy, které se procházely podél vody, a čas zatím nepozorovaně utíkal.

Všiml jsem si, že můj host mluví s přízvukem typickým pro provincii Šan-si. A tak jsem využil toho, že na okamžik uvázl hovor, a zeptal jsem se, jestli jeho rodina není náhodou spřízněna se starým rodem Ti z Tchaj-juanu, hlavního města této provincie, z níž před staletími, za vlády dynastie Tchang, vyšel velká státník Ti Žen-tie.

V očích starého pána se náhle zablýsklo. Hněvivě poškubával dlouhým vousem.

„Ovšem!" zvolal. „Moje rodina je skutečně jednou odnoží rodu Ti, z něhož vyšel velký soudce Ti, a já jsem velmi pyšný, že ho mohu počítat mezi své předky. Ale tato skutečnost je současně zdrojem neustálého trápení. Kdykoli si dám v hostinci misku rýže nebo popíjím v čajovně voňavý nápoj, musím – častěji, než je mi milé – vyslechnout, jak si ostatní hosté vyprávějí příhody o mém slavném předkovi. Je opravda, že to, co říkají o skvělé kariéře soudce Ti Žen-tie u císařského dvora, bývá obyčejně v podstatě správné. Navíc lze tato fakta ověřit nahlédnutím do úředních análů tchangské dynastie. Tito nevědomí lidé však většinou šíří bizarní historky z raného období Ti Žen-tieovy dráhy, když sloužil jako okresní náčelník na venkově a proslavil se jako „soudce Ti", neboť rozluštil mnoho záhadných kriminálních případů. V naší rodině se po nesčetné generace tradovaly pravdivé zprávy o většině těchto případů. Velice mi vadí, že musím poslouchat ty nepodložené povídačky, jaké se po čajovnách vyprávějí, a obyčejně jídlo ani nedojím a odcházím."

Starý pán potřásl hlavou a hvěvivě zabušil holí do kamenných dlaždic.

Když jsem se dozvěděl, že můj host je skutečně potomek slavného soudce Ti, byl jsem nadšený. Vstal jsem a hluboce jsem se před ním poklonil na znamení úcty k jeho vynikajícímu rodu. Pak jsem pravil: „Ctihodný pane, vězte, že se zaujetím studuji pravdivé zprávy, v nichž se popisuje vynikající práce předních soudců naší vlastní národní minulosti při odhalování zločinů. Jelikož nejsem líný povídálek, vždy tyto staré dokumenty pečlivě analyzuji. Což neslouží nám, kteří žijeme v této pozdní době, jako zrcadlo, což nám nejsou výstrahou, když odhalují naše vlastní slabé stránky a chyby? Tyto příběhy nejen zlepšují morálku a zušlechťují chování, ale jsou všem špatným lidem účinným odstrašujícím příkladem. Nikde nelze nalézt výmluvnější doklad toho, jak hustě je upletena síť nebeské spravedlnosti a jak se žádnému zlosynovi nakonec nepodaří proklouznout jejími oky.

A podle mého názoru nežil za starých časů detektiv, který by se mohl rovnat soudci Ti. Po mnoho let jsem horlivě sbíral zprávy o případech, které jeho skvělý mozek rozřešil. Nyní, když mi šťastný osud umožnil setka se s vámi, pane, jenž jste studnicí informací o tomto tématu, kladu si otázku, jestli byste považoval za příliš velkou troufalost, kdybych vás pokorně požádal, abyste mi dopřál vyslechnout si z vašich úst některé méně známé případy."

Starý pán ihned souhlasil a já jsem ho pozval, aby se mnou skromně povečeřel.

Padal soumrak a hosté odcházeli z terasy do jídelny, kde číšníci rozžali svíce a barevné papírové lampióny.