V pohraničí mezi ústředně řízeným městem Čchong-čching a provincií Chu-nan teče s´-čchuanská řeka. Na pobřeží leží vesnice rodu Lung-ťia. Děti z vesnice musí denně překráčet s´- čchuanskou řeku, aby chodili do školy se sídlem na druhé straně řeky. Na řece nebyl most, takže vesnická učitelka miaoské národnosti Shi Yuanying převzala v uplynulých dvaceti letech odpovědnost za to, aby na zádech vzala školáky k překročení řeky.

Vesnice Lung-ťia patří k městě Čchong-čching. Na druhé straně řeky je vesnice Pa-mu, podřízená provincií Chu-nan. Vesnice Lung-ťia má více než 300 lidí, kteří většinou jsou z etnické skupiny Miao nebo Tchu-ťia. Původní základní škola vesnice Lung-ťia kdysi mohla přijímat školáky jen první a druhé třídy. Po studování druhého ročníku museli děti chodit do jiných základních škol ve střediskové obci, které leží daleko od vesnice. Horská cesta je klikatá a občas se objevuje jedovatý had. Následkem toho se mnoho dětí vzdaly školní docházky. Ředitel vesnické školy Lung-ťia uvedl,

„ naše vesnice je vzdálená od jakékoli jiné základní školy ve střediskové obci. Nejkratší horská cesta činí více než sedm kilometrů."

Děti, kteří chtěli dokončit školní docházku, přesunuli pohled na s´-čchuanskou řeku. Na druhé straně řeky je totiž základní škola vesnice Pa-mu a navíc tato cesta trvá necelých deset minut. Nová škola je ale podřízena provincií Chu-nan. Za vládního zprostředkování dala tato škola v r. 1987 souhlas s přijetím více než 40 školáků z vesnice Lung-ťia, ale s podmínkou, že učitelka Shi Yuanying, bytem ve vesnici Lung-ťia musí spolu s žáky sloužit v nové škole. V tehdejší době nebyl na řece most, takže důležitou náplní její práce je to, aby každý den vedla své žáky přes řeku. Poté se záda učitelky Shi stává mostem v očích dětí a slouží k zajištění jejich osobní bezpečnosti.

Čas utíká jako voda. Uplynulo skoro dvacet let. Učitelka Shi nepamatuje, kolikrát padala ve vodě. Velké skupiny školáků kráčeli přes řeku do vnějšího světa mimo velké hory. Učitelce Shi zanechaly jen rány v nohách, které se asi nikdy nezmizí.

Jednoho dne v r. 1989 nastala velká záplava, když učitelka Shi na zádech vzala žáka několik metrů od břehu. Jakmile nastoupila na druhý břeh, vedle ní se prudce zavalila velká voda směrem na dolní tok. Vzpomene-li na tehdejší situaci, učitelka Shi je dosud postižena velkým strachem. Od té doby vždy sledovala stav vody, než vzala žáka přes řeku. Když byla velká voda, pomáhal učitelce její manžel.

Mnozí žáci, které učitelka Shi vzala na zádech, již dorůstali. Jejich děti opět chodí do školy přes záda učitelky Shi, která se blíží k padesátým narozeninám. Ve škole si často hraje s žáky. Na první straně chce s nimi upevňovat citovou výměnu a na straně druhé musí tímto způsobem odporovat proti nemocím, které jí přineslo dlouhodobé překročení řeky. Trpí revmatismem. Jednoho roku následkem jeho záchvatu musela ležet v posteli na dobu tří měsíců. Když je nemocněn, myslí vždy na své žáky a učí je před postelí. Kolegyně Chen Yijian informovala,

„v okamžiku největší bolesti nemohla učitelka Shi vstávat z postele na zem. Přesto říkala, že se jí vyplatí pro své žáky a práci."

Učitelka Shi se opět pustila do práce hned po uzdravení. Na řece zase vzala děti na zádech. V jejích očích je mnohem důležitější to, aby pomáhala dětem kráčet do vnějšího světa. Potěšující je to, že se v uplynulých osmnácti letech nestal nic nešťastného při vzatí dětí přes řeku a že se realizuje školní docházka stoprocentních dětí ve vesnici.

Učitelka Shi na zádech vzala asi stovku dětí přes řeku. Čtyř z nich se podařilo vstoupit do vysoké školy a některý dokonce odjel na studium do zahraničí.

Na s´-čchuanské řece byl v r. 2005 nakonec překlenut most. Ale učitelka Shi až dodneška vezme na zádech invalidního žáka nazvaného Siao Lun-pin. S přáním, aby se svoji žáci naučili více znalostí a v budoucnosti udělali to, co je ku prospěch domova.