Po horské cestě východně od města Lan-Fangu se pomalu ubíraly čtyři koňské povozy.

Soudce Ti, nový okresní náčelník Lan-fangu, si v prvním voze udělal co možná největší pohodlí na cestě tak svízelné. Seděl na cestovním svinovacím lůžku a zády se opíral o velké zavazadlo s knihami. Jeho věrný pomocník, starý seržant Chung, seděl proti němu na balíku látky. Cesta byla hrbolatá a ani všechna tato opatřední je nechránila před neustálými otřesy.

Soudce i seržant cítili únavu, neboť byli na cestě nepřetržitě už několik dní.

Za nimi jel velký vůz s hedvábnými záclonkami, krytý plachtou. V něm podřimovaly mezi polštáři a prošívanými přikrývkami tři manželky soudce Ti s dětmi a služkami.

Další dva vozy byly naložené zavazadly. Někteří sloužící odvážně hřadovali nahoře na hromadě balíků a kufrů. Ostatní raději kráčeli vedle zpocených koní.

Před svítáním projeli posledními vesnicemi. Od té doby vedla cesta neobydleou horskou krajinou. Nepotkali nikoho než pár sběračů dřeva. Odpoledne je dvě hodiny zdrželo zlomené kolo a teď za soumraku se hory zdály cestovatelům ještě nehostinnější.

V čele průvodu jeli dva vysocí chlapíci. Na zádech měli pověšené široké meče, k hruškám sedel si připevnili luky a v toulcích jim chrastily šípy. Byli to Ma Žung a Ťiao Taj, dva soudcovi oddaní pomocníci, kteří nahrazovali ozbrojený doprovod skupiny. Další soudcův pomocník, hubený nahrbený muž, zvaný Tao Kan, tvořil se starým majordomem zadní voj.

Když dojeli na hřbet horského pásma, ma Žung zarazil koně. Cesta před nimi klesala do zalesněného údolí a na druhé straně vystupovaly opět příkré hory.

Ma Žung se otočil v sedle a zavolal na vozku: „Před hodinou jsi tvrdil, ty mizero jeden, že se blížíme k Lan-fangu. A tady máme před sebou další hory!"

Vozka zamumlal opět něco o lidech z hlavního města, kteří mají pořád naspěch, a pak mrzutě zabručel: „Buďte bez starostí, z dalšího hřebene už uvidíte na úpatí Lan-fang!"

„Slyšel jsem toho neřáda vykládat o „dalším hřebeni" už předtím," prohodil Ma Žung k Ťiao Tajovi. „Je to nepříjemný, že dorazíme do Lan-fangu tak pozdě. Dosavadní náčelník tam na nás určitě od oběda čeká. A to vůbec nemluvím o dalších hodnostářích okresní správy a jejich hostině na uvítanou! Těm musí už počertech kručet v břiše! Přinejmenším jako mně!"

„A jak jim vyschlo v hrdle"! dodal Ťiao Taj. Obrátil koně a zamířil k soudcovu vozu.

„Tak máme před sebou ještě jedno údolí, vaše Ctihodnosti," hlásil, „a pak už konečně dorazíme do Lan-fengu!"

Seržant Chung potlačil povzdech. „Velká škoda," ulevil si, „že vaše Ctihodnost dostala pokyn opustit tak brzy Pu-jang. Sice tam hned po našem příjezdu došlo ke dvěma velkými kriminálním případům, ale vcelku to byl příjemný okres!"

Soudce se kysele usmál a pokoušel se opřít nějak pohodlněji o balík s knihami.

„Jako by se zbytky budhistické kliky v hlavním města spojily s přáteli kantonských obchodníků," řekl. „A přičinily se o mé přeložení dávno před vypršením mého funkčního období v Pu-jangu. Ale sloužit jako okresní náčelkník v tak odlehlém okrese, jako je Lan-fang, bude nanejnýš poučné. Nepochybně tam najdeme osobité a zajímavé problémy, s jakými bychom se ve větších městech ve vnitrozemí nikdy nesetkali."

Seržant sice souhlasil, ale zůstal sklíčený. Bylo mu přes šedesát a nepohodlí dlouhé cesty ho unavovalo. Od dětství byl nevolníkem rodiny soudce Ti. Když soudce nastoupil úřednickou dráhu, učinil ho svým důvěrným rádcem a na každém místě, kde působil, ho jmenoval seržantem biřiců u soudního dvora.