Tao Kan vylezl zpod vozu s tenkým provazem v ruce.

„Jak to tu vypadá?" zeptal se Ti.

Tao Kan se ušklíbl a odpověděl: „Jeden z těchto lotrů srazil k zemi majordoma a druhý mi dal pěknou ránu do hlavy. Tak jsem zakvílel, praštil sebou a nehejbal jsem se. Mysleli, že jsem bez sebe, a začal rvát dolů zavazadla. Vstal jsem a nejbližšímu lotrasovi jsem zezadu hodil přes hlavu tenkou smyčku. Pak jsem skočil pod vůz a ze všech sil jsem za tu šňůru táhl. Druhý lupič tam za mnou nemohl, protože by se byl sám vydal v nebezpečí, a kyj mu byl nanic. Právě uvažoval, co si má počít, když mu vaše Ctihodnost problém vyřešila."

Soudce Ti se usmál a pospíchal zase dopředu, odkud slyšel nevybíravné Ma Žungovo klení. Tao Kan vytáhl z rukávu ovčí strunu a nejprve bezpečně svázal oběma lupičům nohy a ruce. Pak teprve uvolnil smyčku kolem krku toho prvního, který se zatím málem udusil.

Tito dva lupiči se dali oklamat neškodným Tao Kanovým vzhledem. Tao Kan byl už v letech a do pranice se nehrnul, ale byl to mimořádně lstivý člověk, který si po léta vydělával na živobytí jako profesionální šejdíř. Soudce Ti mu jednou pomohl z ošklivé šlamastyky a pak ho přijal mezi své pomocníky. Vzhledem k tomu, že důvěrně znal cesty a cestičky v podsvětí, byl velice užitečný jak při stíhání zločinců, tak při shromažďování důkazů. A jak se mohl lupič se zmodralým obličejem přesvědčit, měl Tao Kan vždy v zásobě nečekané úskoky.

Když se souce vrátil k čelu výpravy, zastihl Ťiao Taje v boji muže proti muži. Jeden z těch, kdo první napadli Ma Žunga, přišel totiž po ráně do hlavy zase k sobě. Ma Žung sám byl přikrčený k zemi, neboť měl pravou ruku zchromlou po ráně do ramene. Pravicí se snažil odrážet útoky malého lupiče, který s překvapivou rychlostí kolem něho jako by tančil a rozháněl se přitom krátkou dýkou.

Soudce zvedl kopí. Právě v té chvíli se Ma Žungovi podařilo chytit svého protivníka za zápěstí. Železným stiskem mu zkroutil ruku tak, že lupič dýku pustil. Pak ho Ma Žung porazil a klekl mu na žaludek.

Lupič žalostně vykřikl.

Ma Žung se s námahou postavil, zatímco mu zajatec bušil volnou rukou do hlavy a do ramene. To však, jak se zdálo, Ma Žungovi moc nevadilo. Sotva popadaje dech, požádal soudce: „Vaše Ctihodnosti, sundal byste mu tu masku?"

Soudce Ti strhl zajatci šátek a Ma Žung vykřikl: „Ať nás nebesa chrání! Dyť je to holka!"

Dívali se do blýskajících se očí mladého děvčete. Ma Žung údivem pustil její paži.

Soudce jí rychle přidržel ruce za zády a s hořkostí v hlase řekl: „Někdy člověk skutečně narazí v těchto lupičských bandách na opuštěnou ženu! Svažte ji jako ostatní!"

Ma Žung zavolal Ťiao Taje, který v mezičase přemohl a svázel svého protivníka. A pak tam trčel jako sloup a v rozpacích se škrábal na hlavě, zatímco Ťiao Taj svazoval dívce ruce za zády. Ta nepromluvila ani slovo.

Soudce šel k vozu, v němž byly pod plachtou ženy a děti. Jeho První dáma se krčila u okénka s dýkou v ruce. Ostatní zalezly ve smrtelné hrůze pod prošívané přikrývky.

Ti jim oznámil, že je po boji.

Z úkrytů se vynořili soudcovi sluhové a vozkové. Rychle začali zažíhat pochodně.

V jejich mihotavém světle přehlížel soudce výsledky bitvy.

Sami utrpěli nevelké škody. Seržant Chung nabyl opět vědomí a Tao Kan mu ovazoval hlavu. Starý majordom zažil víc strachu než bolesti po ráně, kterou mu lupič uštědřil. Ma Žung, vysvlečený do pasu, seděl na kmeni poraženého stromu. Levé rameno měl rudé a opuchlé, a Ťiao Taj mu je natíral léčivým olejem.

Ma Žung zabil dva lupiče, Ťiao Taj jednoho. Šest ostatních bylo natolik zřízených, že byli k dalšímu boji nezpůsobilí. Jenom děvče neutrpělo žádnou úhonu.