Soudce přikázal sluhům, aby raněné lupiče přivázali nahoru na první nákladní vůz a mrtvá těla na druhý. Dívka musela jít pěšky.

Tao Kan vyndal vatovaný košík a soudce i jeho pomocníci vypili po šálku horkého čaje.

Ma Žung si vypláchl ústa, opovržlivě si odplivl a řekl Ťiao Tajovi: „Celkem vzato na to šli amatérsky. Neřekl bych, že tihle chlapi jsou profesionální lupiči."

„To se ví," souhlasil Ťiao Taj. „V deseti mohli odvést lepší práci!"

„Mně to stačilo!" poznamenal suše soudce Ti.

V tichosti vypili další šálek čaje. Všichni byli vyčerpaní a nikomu nebylo do řeči. A tak se ozýval čas od času jen šepot sluhů a sténání raněných loupežníků.

Po krátkém odpočinku se dal průvod opět do pohybu. Cestu ukazovali dva sluhové s rozžatými pochodněmi.

Než překonali poslední horský hřeben, uplynula ještě dobrá hodina. Pak cesta vyústila na širokou silnici a brzy spatřili cimbuří severní brány města Lan-fangu, rýsující se na večerní obloze.

SOUDCE ZAHAJUJE PRVNÍ ZASEDÁNÍ SOUDNÍHO DVORA. V ARCHIVU OBJEVUJE NEVYŘEŠENÝ PROBLÉM

Ťiao Taj s údivem hleděl na mohutnou bránu, nad níž se tyčila vysoká věž. Pak si uvědomil, že Lan-fang je pohraniční město, kde se musí počítat s náhlým útokem barbarských hord ze západních stepí.

Jílcem meče zabušil na bránu, pobitou železnými hřeby.

Za hodnou chvíli se otevřela záklopka malého okénka. Shora se ozval nevrlý hlas: „Brána je na noc zavřená. Přijeďte zejtra ráno!"

Ťiao Taj hřímavě zabušil na bránu a zvolal: „Koukejte otevřít! Přijíždí okresní náčelník!"

„Jaký náčelník?" zeptal se hlas.

„Jeho Excelence Ti, nový okresní náčelník Lan-fangu. Tak otevřeš tu bránu, ty zabedněnče?"

Záklopka zapadla. Ma Žung popojel k Ťiao Tajovi a zeptal se:

„Co má tohle znamenat?"

„Ti líní psi spali," řekl Ťiao Taj znechuceně. A při těch slovech znovu zabušil mečem na bránu.

Zaslechli řinčení řetězů. Konečně se těžká vrata na pár stop otevřela.

Ťiao Taj se s koněm vedral dovnitř a téměř přitom podupal dva nedbale oblečené vojáky s rezatými přilbami na hlavách.

„Otevřte tu bránu dokořán, pacholci líní!" hulákal na ně Ťiao Taj.

Vojáci se drze dívali na oba jezdce. Jeden otevřel ústa a už chtěl něco říct, ale když viděl Ťiao Tajův zarputilý pohled, raději si to rozmyslel a společně s druhem otevřeli bránu.

Průvod prošel a ubíral se po ztemnělé hlavní třídě k jihu.

Město budilo dojem opuštěnosti. Ačkoli první noční hlídka ještě neodbila, ve většině obchodů už zavřeli na noc masívní dřevěné veřeje.

Tu a tam viděli malé skupinky lidí, tísnících se kolem olejových lamp pouličních prodavačů. Když je průvod míjel, otáčeli se a chvilku se bez zájmu dívali na koňské povozy, ale pak se zase vraceli ke svým miskám nudlí.

Nikdo nepřišel nového okresního náčelníka pozdravit a nikde nebylo stopy po nějakém uvítání.

Průvod projel pod vysokým ozdobným obloukem, který se klenul nad ulicí. Tady se hlavní třída rozdělovala vlevo a vpravo a vedla kolem vysoké zdi. Ma Žung a Ťiao Taj ji odhadli na zadní zeď soudního areálu.

Dali se tedy východním směrem a jeli podél této zdi, až narazili na velikou bránu. Na oblouku visela omšelá dřevěná tabule a vyřezaný nápis na ní hlásal: „Soudní dvůr Lan-fangu."

Ťiao Taj seskočil z koně a ze všech sil začal bušit na vrata.

Otevřel je pořízek v záplatovaných šatech. Měl rozježené, umaštěné vousy a strašně šilhal. Zdvihl papírovou lucernu, aby si Ťiao Taji prohlédl. Pak zavrčel: „Nevidíš, vojáčku, že soudní dvůr je zavřenej?"