V Lhase, hlavním městě Tibetské autonomní oblasti, je k dispozici Speciální veřejně prospěšná škola nazvaná Cai-čchuan, čili Barevný pramen. Škola tibetského stylu se zaměřuje výhradně na přijetí invalidních dětí a sirotků.

Škola zaujímá rozlohu o více než 3700 metrů čtverečních. Ředitelem školy je pan Champa Tsondre, který současně působí jako majitel podniku na národnostní řemeslné zpracování.

Champa Tsondre má vysokou a hezkou postavu. Stejně jako mnohé děti z chudých rodin ve starém Tibetu nechodil do školy a jen pár let studoval náboženské knihy. Byl truhlářem, obuvníkem, hercem a má za sebou bohaté zážitky.

Champa Tsondre obstál ve zkouškách mnohaletého těžkého života a v r. 1986 se stal ředitelem obuvnického závodu. V době této funkce poznal na vlastní oči to, že někteří sirotci a invalidní děti nemohly chodit do školy a že někteří invalidní kluci neměli práci a toulali se po ulicích. Po bedlivých úvahám rozhodl poskytovat těmto sirotkům a invalidním lidem šanci na školství a zaměstnání.

Champa Tsondre přeměnil svůj obuvnický závod v komplexní podnik na národnostní řemesla. Přitom dal přijat více než 20 invalidních kluků a sirotků do práce, aby se učili vědecké znalosti, malířství, rytectví, obuvnické umění a jiná národnostní řemesla.

Champa Tsondre v r. 1993 investoval více než 400 tisíc čínských juanů, které šetřil z dlouholetého podnikání, a zřídil speciální veřejně prospěšnou školu, výhradně pro přijetí sirotků a invalidních dětí. Tím zahájil svou druhou pracovní kariéru ve funkci ředitele školy.

Champa Dsondre uhrazuje žákům veškeré výdaje na stravování, ubytování a studování. Dal jim vyučovat tibetské malířství a odborné znalosti ve výrobě tradičních tibetských obleků, papíru, kadidel, dřevorytin, atd. Campa Tsondre říká, že chce kvalifikovat přijaté děti, aby se uplatňovaly ve práci a stali se lidmi prospěšnými naší společnosti.

„každou neděli vyčleňuji dvě hodiny na seznámení dětí s tím, že ve starém Tibetu nebyli sirotci a invalidní lidé pod správou a žili ve životních nesnázích. Zatímco v dnešní době vedeme šťastný život a musíme se vděčit nové společnosti a učit se ku prospěchu rozkvětu naší vlasti. Za mé pomoci se děti nadšeně pustí do studia a mnozí byli po ukončení studia v naší škole přijati do gymnázií a vysokých škol ve vnitrozemí."

Ve speciální prospěšně veřejné škole se nyní učí 145 žáků. Campa Tsondre pečuje o ně jako o své vlastní děti. Žáci ho neoslovují ředitelem, ale spíš otcem. Jedním z jeho žáků je například sirotek Droje Tseten. Ten již v malém dětství ztratil otce a když mu bylo šest let, zemřela i matka. Uvedl,

„vstupem do školy Barevný pramen poprvé mám tak velkou rodinu, poprvé mám tolik bratrů a sester, poprvé se můžu najíst, poprvé mám učitele a učím se v prostorné učebně, poprvé poznávám název vlasti… v této škole žiji už šest let. Já a moji spolužáci se tu cítíme šťastně. Naučili jsme se mnohých znalostí a principů jak být slušným člověkem."

Campa Tsondre se při dobročinné aktivitě těšil velké pomoci místní vlády. S cílem zajistit život dětí, místní vláda každému žákovi rozdává měsíční dotaci ve výši 200 juanů. V případě onemocnění jsou žáci také zajištěni na včasné léčení.

Dobročinný skutek pana Campa Tsondre rovněž připoutal celou řadu učitelů do jeho školy. Mnozí učitelé si přejí, aby mohli přinést ještě více sirotkům a invalidním dětem znalosti a lásku. Jednou z těchto učitelů je například paní Dekyi Zhola. Ta pracuje v této škole jen rok a práce se jí velmi líbí. Uvedla, že je dojata laskavostí a obětavostí ředitele školy a rovněž i pilností dětí.

Invalidní lidé a sirotci představují zvláštní skupinu naší společnosti. Campa Tsondre převzala vyučovací metody a zkušenosti ze vnitrozemských škol a na tomto základě je uzpůsobil tibetským reáliím. Spolu s jinými učiteli vypracoval nejrůznější vyučovací návrhy a cíle v souladu s intelektuálním tříděním svých žáků a tím značně zvýšila kvalitu výuky.