To už bylo na Ťiao Taje příliš. Popadl muž za bradu a pořádně mu omlátil hlavu o zárubeň, až to dunělo. Pustil ho teprve, když muž začal prosit o slitování.

Ťiao Taj řekl autoritativně: „Přijela Jeho Excelence okresní náčelník Ti. Otevři vrata a svolej pracovníky soudního dvora!"

Muž spěšně otevřel obě křídla. Průvod projel a zastavil se na hlavním nádvoří před velkou audienční dvoranou.

Soudce Ti vystoupil z vozu a rozhlédl se. Na vysokých šestidílných skládacích dveřích audieční dvorany byla závora a na ní visel zámek, na oknech protější úřadovny byly zavřené okenice. Všechno bylo temné a opuštěné.

Soudce si zasunul ruce do rukávu a nařídil Ťiao Tajovi, aby předvedl strážce brány.

Ťiao Taj ho popadl za límec. Pořízek honem padl na kolena.

„Tato bezvýznamná osoba?" koktal muž, „je zdejším žalářníkem. Jeho Excelence Kuang odjela časně ráno jižní městskou branou."

„Kde jsou úřední pečeti?"

„Ty budou jistě někde v úřadovně," odpověděl žalářník rozechvěle.

Soudci Ti došla trpělivost. Dupl a rozkřikl se: „Kde jsou stráže, kde jsou biřici? Kde jsou písaři, kde jsou úředníci, kde jsou všichni, kdo patří k tomuhle zatracenýmu soudnímu dvoru?"

„Velitel biřiců odešel minulej měsíc. Hlavní písař je poslední tři dny pro nemoc nepřítomnej a..."

„Takže tu není nikdo kromě tebe," přerušil ho soudce. Obrátil se k Ťiao Tajovi a pokračoval: „Uvrhni toho chlapa do jeho vlastního vězení. Zjistím si sám, co je tu v nepořádku!"

Žalářník začal protestovat, ale Ťiao Taj mu vrazil pár pohlavků a svázal mu ruce za zády. Pak ho otočil, nakopl a zaburácel: „Veď nás do vězení!"

V levém křídle areálu za prázdnými ubikacemi stráží našli docela prostorné vězení. Cel se zřejmě po dlouhou dobu neužívalo, ale dveře vypadaly bytelně a v oknech byly železné mříže.

Ťiao Taj strčil žalářníka do jedné malé kobky a zavřel dveře.

Ti řekl: „A teď se půjdeme podívat do soudní síně a do úřadovny."

Ťiao Taj se chopil papírové lucerny. Dvoukřídlá vrata soudní síně našli bez obtíží. Když do nich Ťiao Taj strčil, rozevřely se za skřípotu zarezlých pantů. Pak zvedl lucernu.

Měli před sebou velkou prázdnou síň. Na kamenných dlaždicích byla tlustá vrstva prachu a špíny a ze zdí visely pavučiny. Soudce Ti došel k pódiu a podíval se na vybledlý a potrhaný červený přehoz, který pokrýval stůl. Vyplašil přitom velikou krysu.

Soudce kývl na Ťiao Taje. Pak vystoupil na pódium, obešel stůl a odhrnul závěs, který zakrýval dveře do pracovny okresního náčelníka. Na soudce se vyvalilo mračno prachu.

Až na holý zchátralý stůl, křeslo s rozbitým opěradlem a tři dřevěné stoličky byla kancelář prázdná.

Ťiao Taj otevřel dveře v protější stěně. Ucítili vlhký pach. Stěny byly obložené policemi s vyrovnanými řadami kožených pouzder na dokumenty, pokrytých zelenou plísní.

Soudce Ti zavrtěl hlavou. „Krásný archiv!" zamumlal.

Kopnutím otevřel dveře na chodbu a mlčky kráčel zpět do soudní síně. Před ním šel Ťiao Taj s lucernou.

Ma Žung a Tao Kan zatím zavřel zajatce do vězení. Tři mrtvé lupiče uložili v ubikacích stráží. Soudcovo služebnictvo bylo zaměstnáno skládáním zavazadel pod dohledem majordoma. Ten informoval soudce, že obytné prostory okresního náčelníka v zadním traktu areálu jsou v nejlepším pořádku. Odcházející náčelník zanechal všechno v dobré stavu. Místnosti byly zametené, nábytek čistý a opravený. Soudcův kuchař zažíhal oheň v kuchyni.

Soudce si s úlevou oddechl. Jeho rodina má konečně střechu nad hlavou.

Seržantu Chungovi a Ma Žungovi soudce přikázal, aby si odpočinuli. Dovolil jim, aby si rozložili svinovací lůžka v jedné poboční místnosti přímo v jeho rezidenci. Pak soudce pokynul Ťiao Tajovi a Tao Kanovi, aby ho následovali, a vrátil se zase do pracovny.

Tao Kan postavil na psací stůl dvě rozžaté svíce.

Soudce se opatrně uvelebil ve vratkém křesle. Oba pomocníci odfoukli prach ze stoliček a posadili se.