Buddhismus je mezi Číňany nejrozšířenějším náboženstvím. Na čínské území se dostal z Indie pravděpodobně ve 2. století př. n.l. K jeho prudkému rozšíření došlo asi po 1. století n.l., především v Období severních a jižních dynastií. Mniši z Indie přinášli do Číny posvátné texty. Šířili je sami a také prostřednictvím svých domácích učedníků po Číně. Za studiem buddhistických nauk a pro posvátná písma putovala do Indie také četná čínská poselství.

5., 6. a 7. století jsou ve znamení výstavby velkých skalních chrámových komplexů, zakládání klášterů, prudkého růstu vlivu i majetku buddhistické církve. Tak, jak buddhismus zapouštěl v Číně kořeny, přejímal mnohé z domácích filozofických, etických a věroučných koncepcí, především z konfuciánství a taoismu. Vliv buddhismu se zdaleka neomezil pouze na náboženské cítění a myšlení vůbec, ale zvláště silně se projevil v čínské literatuře a ve výtvarném umění i hudbě. Vrcholného vlivu a popularity buddhismus dosáhl za vlády dynastií Suej a Tchang. Kromě sekt rozšířených z Indie vzniklo mnoho sekt domácích, čínských. Téměř všechny se postupně rozšířily z Číny dále do Vietnamu, Koreje a Japonska.

Ve středověku měl buddhismus velkou podporu na panovnických dvorech. Po celé Číně se budovaly velké chrámové komplexy, kde se překládaly posvátné texty a indičtí mniši vychovávali početné řady čínských učedníků. Bohaté buddhistické kláštery se zmocnily velkého množství půdy, zřizovaly si řemeslnické dílny, zabývaly se též obchodem, lichvou a vedly hostince. Mnohé z nich měly i vlastní ozbrojenou ochranu, kde se mniši věnovali tajným praktikám bojových cvičení. Vzpomeňte si na příběhy o klášterech Šao-lin či Wu-tang.

V Číně se buddhismus rychle přizpůsobil domácím poměrům, vstřebával místní obřady, uznal kult předků a jiné lidové kulty, přejímal mnohé prvky z domácích filozofických, etických a věroučných koncepcí / hlavně z konfuciánství a taoismu/, do svého panteonu svatých zařadil též staré čínské mudrce a mytické hrdiny.V této pozměněné podobě se buddhismus v Číně velmi rychle šířil, ale nikdy se neprosadil jako jediné a vládnoucí náboženství.

Buddhismus doplňoval čínské konfuciánství tím, že mu dodával chybějící prvky, jako třeba pozornost vnitřním lidským sklonům nebo vypjatý náboženský cit. Tím také silně ovlivnil literaturu, výtvarné umění a hudbu. Zachovala se řada původních skalních chrámových komplexů s cennými ukázkami nejstaršího buddhistického výtvarného umění i náboženské literatury.

Počet buddhistických věřících se v Číně odhaduje na 100 milionů.

Na Tchaj-wan se dostal buddhismus pravděpodobně na konci 16. století a rozmachu doznal za dynastie Čching.

Podle buddhistického učení řídí svět zákon odplaty a utrpení je neodlučitelným údělem lidstva. Cílem života je dosáhnout nirvány, tedy stavu, kdy končí koloběh převtělování a tím také utrpení. Dosáhnout se toho dá příkladným jednáním. Zakladatel buddhismu Siddártha Gautama /asi 563-483 př.n.l./, zvaný Buddha prý vytyčil tzv. „osmidílnou cestu", jejíž dodržování přeruší převtělování a povede k rozplynutí duše v nirváně. Specifickým druhem buddhistického vyznání je lámaismus, rozšířený mezi Tibeťany, Mongoly a jim příbuznými národnostmi.