Ti zkřížil ruce na psacím stole. Chvilku všichni mlčeli.

Byl na ně na všechny zvláštní pohled. Měli na sobě pořád ještě hnědé cestovní úbory, potrhané a zablácené v boji s lupiči. Tváře se zdály v slabém světle svíček unavené a přepadlé. Pak soudce promluvil:

„Poslyšte, přátelé, je pozdě a jsme unaveni a hladoví. Ale přesto bych se s vámi chtěl poradit a neutěšené situaci, v níž jsme se octli."

Tao Kan a Ťiao Taj netrpělivě pokyvovali hlavami.

„Nad tímhle městem," pokračoval soudce, „mi zůstává rozum stát. Ačkoliv tu můj předchůdce pobýval tři roky a svou rezidenci udržoval ve výborném stavu, zřejmě nikdy neužíval soudní síně a všechen personál soudního dvora poslal domů. A třebaže ho posel jistě řádně informoval o tom, že plánuji příjezd na dnešní odpoledne, ujel odtud, aniž mi nechal zprávu, a úřední pečeti svěřil takovému darebákovi, jako je žalářník. Ostatní úředníci okresní zprávy náš příjezd prostě ignorovali. Jak si to všechno vysvětlujete?"

„Nemohlo by to být tím," zkoušel to Ťiao Taj, „že místní lidé chystají povstání proti ústřední vládě, vaše Ctihodnosti?"

Soudce Ti zavrtěl hlavou.

„Je pravda," odpověděl, „že ulice jsou téměř vylidněné a obchody zavřené v neobvykle časnou hodinu. Ale nepozoroval jsem žádné známky neklidu a nikde nebylo vidět zátarasy ani jiné přípravy na boj. A lidé na ulici se netvářili nepřátelsky, byli jenom lhostejní."

Tao Kan se zamyšleně tahal za tři dlouhé vousy, které mu vyrůstaly z bradavice na levé tváři.

„Na okamžik jsem si myslel," poznamenal, „že tenhle okres snad potrefil mor nebo nějaká jiná zkáza. Ale skutečnost tomu vůbec neopovídá – nikde jsme neviděli známky strachu a lidi klidně jedli u pouličních stánků."

Soudce Ti si prsty vyčesával z dlouhých licousů pár suchých listů. Po chvíli řekl: „Nemám moc chuti ptát se na vysvětletní žalářníka. Ten chlap je podle všeho prvotřídní darebák!"

Vešel majordom a v patách za ním dva soudcovi sluhové. Jeden nesl podnost s miskami rýže a polévkou a druhý velkou konvici čaje.

Soudce přikázal majordomovi, aby poslal misky rýže také zajatcům do vězení.

Povečeřeli v tichosti.

Když dojedli narychlo připravené jídlo a vypili šále horkého čaje, Ťiao Taj se na chvilku zahloubal, přičemž si kroutil knírek. Pak pravil: „Souhlasím s tím, co řekl Ma Žung tam v horách, Vaše Ctihodnosti, totiž že lupiči, co nás přepadli, nejsou žádní profesionálové. Což kdybychom se na to, co se tu děje, vyptali našich zajatců?"

„To je skvělý nápad!" zvolal soudce. „Zjisti, kdo je jejich vůdce, a přiveď ho sem."

Za chvíli byl Ťiao Taj zpátky a na řetězu nevedl nikoho jiného než lupiče, který se pokoušel probodnout soudce kopím. Ti na něho zostra pohlédl. Viděl silného, urostlého muže, s pravidelnou, otevřenou tváří. Vypadal spíš na řemeslníka nebo kramáře než na lupiče, zabývajícího se přepadáváním pocestných.

Když poklekl před psacím stolem, přikázal mu soudce stroze: „Uveď své jméno a zaměstnání!"

„Tato osoba," řekl muž uctivě, „se jmenuje Fang. Donedávna jsem byl kovářem tady ve městě Lan-fangu, kde moje rodina žila po několik generací."

„Proč ty," podivil se soudce, „člověk, který se vyučil starobylému, poctivému řemeslu, jsi dal přednost opovrženíhodnému životu loupečníka?"

Fang sklonil hlavu a řekl zasmušile: „Provinil jsem se přepadením s vražednými úmysly. Plně si uvědomuju, že mě čeká trest smrti. Přiznávám svou vinu, není třeba ji dokazovat. Proč by se měla Vaše Ctihodnost obtěžovat dalším výslechem?"

Z jeho slov zaznívalo hluboké zoufalství. Soudce pravil klidně: „Nikdy neodsuzuji zločince, dokud jsem nevyslechl všechno, co mi o sobě může říct. Mluv a odpověz na mou otázku!"