Není to Vogue ani Esquire, ale časopis „Čtenář", který z obrovského množství periodik vévodí zájmu čínských čtenářů. Nevychází v Pekingu ani v Šanghaji. Jeho redakční tým sedí v Lančou - hlavním městě západočínské provincie Kansu - vzdáleném od zmíněných dvou metropol kolem 2000 kilometrů. Většina Číňanů těnto časopis četla nebo alespoň o něm slyšela. Je to čtvrtý nejlépe se prodávající časopis na světě. Oběh dubnového čísla z letošního roku dosáhl deset milionů výtisku a předčil takové časopisy jako Time, National Geographic a Reader' s Digest.

V roce 2004 tento magazin vstoupil i na severoamerický trh, kde se nákladem 5000 kopií vydává pro etnické Číňany, žijící v Kanadě a ve Spojených státech. Navíc časopis vychází také v ujgurštině a slepeckém, Braillově písmu.

Co se skrývá za čtenářským úspěchem tohoto cenové přístupného časopisu? Jeho šéfredaktor tvrdí, že výběr materiálů provádějí velmi pečlivě a soustředí se především na pravdivé příběhy, vyvolávající dobré pocity. Jejich devizou je poskytnout čtenáři materiály o optimistických stránkách života a útočiště před chaosem reálného světa a dávat lidem naději.

Redakční rada se rozhodně vyhýbá bombastickým fotozáběrům a materiálům bulvárního typu, což je dosti běžné pro většinu čínských časopisů.

Ve srovnání s časopisy jako Vogue, Esquire nebo Zdraví mužů je časopis Čtenář svým vzhledem velmi jednoduchý a vychází černobílé. Zatímco většina časopisů o životním stylu stojí v Číně kolem 20 čínských juanů (asi 2,5 USD) nebo víc, časopis Čtenář lze pořídit za 3 čínské juany, což je asi 37 centů.

Přes velký úspěch, tento časopis rozhodně „neusnul na vavřínech" a nemá sklony k sebeuspokojení. Jeho vedení se domnívá, že stále mají velký potenciál v malých městech a ve školách, ale také na zahraničním trhu.

Časopis Čtenář byl kritizován pro svou „maloburžoáznost" ovšem šefredaktor si myslí, že právě proto má takový úspěch. Jeho původní název byl Reader's Digest jako jeho americký kolega. Ovšem tyto dva časopisy neměly nic společného

Historie jeho vzniku sahá do roku 1980. Tehdy Vydavatelský lidový dům (People' s Publishing House) v západočínské provincii Kansu bojoval o přežití a tak se rozhodl vydávat časopis. Právě skončila „kulturní revoluce" a vydavatelský sektor časopisů, tak jako většina odvětví v Číně, hledaly svou tvář. No a Čínané zase hladověli po četbě.

Když se bývalé vedení vydavatelství probíralo horami časopisů v knihovnách a hledalo nějaký nápad pro nový časopis, narazilo na čínskou verzi amerického magazínu Reader' s Digest, vycházejícího v Hongkongu, ale jeho distribuce nebyla povolená na čínské pevnině. Bylo to přesně to, co potřebovali. Nový časopis dokonce dostal i stejný název, netuše, že porušují autorská práva amerického vydání.

Filozofie redakční rady byla vyhýbat se přímým politickým nebo společnským komentářům a klást důraz spíše na povznášející příběhy o lásce a úspěchu. Jeho první vydání mělo 15 tisíc výtisků. U druhého čísla vyskočil počet předplatitelů na 50 tisíc a třetí číslo dosáhlo 120 tisíc skalních zájemců.

V roce 1982 však americký časopis Reader' s Digest upozornil čínského vydavatele na porušování autorských práv a požádal o zastavení vydávání. Koncepce ochrany autorských práv byla v té době v Číně velmi slabá a čínská strana považovala požadavek ze strany Američanů za nespravedlivý. Toto přetahování trvalo celých deset let. Když se Čína v roce 1992 připojila k „Dohodě z Bernu" případ se stále nevyřešil. Až když Američané pohrozili žalobou, název čínského časopisu se změnil na Reader, tedy Čtenář.