Soudce pravil klidně: „Nikdy neodsuzuji zločince, dokud jsem nevyslechl všechno, co mi o sobě může říct. Mluv a odpověz na mou otázku!"

„Tato osoba byla přes let kovářem, řemeslu se vyučila u svého otce," řekl úvodem Fang. „Já i moje žena, syn a dvě dcery jsme všichni byli silní a zdraví. Měli jsme denně svou misku rýže a tu a tam i kousek vepřového. Považoval jsem se za spokojeného člověka.

Potom si jednoho nešťastného dne Čchienovi lidé všimli, že můj syn je statný mladí, a přinutili ho, aby se dal do jejich služeb."

„Kdo je to ten Čchien?" přerušil ho soudce.

„Co Čchien není?" odpověděl Fang s hořkostí. „Je to už přes osm let, co uchvátil všechnu moc v okrese. Patří mu polovina půdy a bezmála čtvrtina obchodů a domů v našem městě. Je okresním náčelníkem, soudcem i vojenským velitelem, všechno v jednom. Pravidelně posílá úplatky úřeníkům na prefekturu, která je odtud vzdálena pět dní jízdy na koni. Přesvědčil je, že kdyby nebylo jeho, barbarské hordy z druhé strany hranice už dávno tenhle okres obsadily."

„A moji předchůdci se s těmito nenormálními poměry smířili?" vyptával se Ti.

Fang pokrčil rameny. Odpověděl: „Okresní náčelníci brzy po svém jmenování zjistili, že bude mnohem snazší a bezpečnější, když se spokojí se stínovou existencí a všechnu skutečnou moc ponechají Čchienovi. Dokud jednali jako jeho loutky, Čchien jim každý měsíc dával bohaté dary. Žili v klidu a pohodlí, zatímco my, obyčejní lidí, jsme trpěli."

„Tvé líčení," řekl soudce chladně, „mi připadá nesmyslné. Bohužel je pravda, že příležitostně v některém odlehlém okrese uchvátí moc místní tyran. A je ještě smutnější, že se někdy slabý okresní náčelník s takovým nezákonným stavem věcí smíří. Nemůžeš mi ale namluvit, člověče, že po osm let se všichni náčelníci, co sem byli jmenováni, tomuhle Čchienovi podrobovali."

Fang se opovržlivě usmál: „Pak jsme zrovna my v Lan-fangu měli smůlu! Našel se jen jeden náčelník, před čtyřmi roky, který se proti Čchienovi postavil. Po dvou týdnech ho našli mrtvého na břehu řeky, s krkem podříznutým od ucha k uchu."

Soudce se k muži bleskurychle naklonil: „Nejmenoval se ten náčleník náhodou Pan?" zeptal se.

Fang přikývl.

„Ústřední úřady dostaly zprávu, že okresní náčelník Pan padl v potyčce s ujgurskými nájezdníky, kteří vrthli do jeho okresu," pokračoval Ti. „Byl jsem v té době v hlavním městě. Vzpomínám si, že tam bylo jeho tělo dopraveno s vojenskými poctami a že byl posmrtně povýšen do hodnosti prefekta."

„Tak Čchien maskoval jeho vraždu," ujistil ho Fang lhostejně. „Vím, jak to bylo. Viděl jsem jeho mrtvolu na vlastní oči."

„Tak vyprávěj dál!" vyzval ho soudce.

„Můj jediný syn," pokračoval Fang, „se teda musel dát k tý bandě darebáků, kterou si Čchien drží jako osobní stráž, a už jsem ho nikdy nespatřil.

Pak ke mně přišla jedna babizna, která dělá Čchienovi kuplířku. Řekla mi, že Čchien nabízí deset stříbrňáků za Bílou orchidej, mou starší dceru. Odmítl jsem. Tři dny nato šla dcera na trh a už se nevrátila. Pořád jsem chodil do Čchienova poláce a prosil jsem, abych s ní směl alespoň promluvit. Ale vždycky mě surově zbili a vyhnali.

Když má žena takhle přišla o jediného syna a starší dceru, rozstonala se z toho a před čtrnácti dny mi umřela. Tak jsem vzal otcův meč a šel jsem do Čchienova paláce. Strážní mě chytli. Vrhli se na mě s obušky a pak mě polomrtného hodili na ulici. Před týdnem mi banda darebáků zapálila dílnu. Odešel jsem z města s Temnou orchidejí, to je má mladší dcera, kteroiu jste dnes v noci zajali, a přidali jsme se v horách k tlupě zoufalců. Dnes večer jsme poprvé zkusili přepadnout pocestné."

Zavládlo hluboké ticho.