Buddhismus byl podle náboženské tradcice uveden do Číny v r. 67 n.l. za vlády císaře Ming Ti z dynastie Chan. V 1. století našeho letopočtu se buddhismus rychle šířil po zemi a nalézal hojnou podporu u řady panovníků, především v Období severních a jižních dynastií. Vliv buddhismu se zdaleka neomezil pouze na náboženské cítění a myšlení vůbec, ale zvláště silně se projevil v čínské literatuře a ve výtvarném umění i hudbě. Vrcholného vlivu a popularity buddhismus dosáhl za vlády dynastií Suej a Tchang. Kromě sekt rozšířených z Indie vzniklo mnoho sekt domácích, čínských. Téměř všechny se postupně rozšířily z Číny dále do Vietnamu , Koreje a Japonska. Většina z nich náleží k mahájánovému směru buddhismu.

Buddhismus je nejenom náboženství, ale též filozofický systém. Za základ vesmíru je považován pohyb nehmotných nepoznatelných částic /dharm/. Dharmy svým spojováním nebo rozpadem rodí či přerušují život, přičemž tvoří dlouhý řetěz přerodů duše, která se stěhuje z jedné bytosti do druhé. Spravedlivá duše přijímá při dalším zrodu dokonalejší formu, člověk zaujímá v životě vyšší místo. Vzestup nebo pokles duše závisí na ctnosti a sebezdokonalování.

Jako náboženství se buddhismus rozpadl ve dva hlavní směry. Raný buddhismus – hínajána /tj. Malý vůz, úzká cesta ke spáse/ se striktně přidržoval nauky kanonických textů. Mahájána/tj.velký vůz, široká cesta ke spáse|/ se od starého buddhismu liší méně tvrdými požadavky vůči věřícím, rozděleným na laiky a mnichy. Přísná askeze je povinná jen pro ty, kdo vstoupili do kláštera. Laici měli na rozdíl od mnichů zachovávat jen pět z deseti přikázání. V mahájáně na rozdíl od raného buddhismu vede dlouhý řetěz převtělování sebezdokonalující se duše do ráje, který je považován za dostupnější než konečný cíl nirvána. Věřícímu k tomu mají napomáhat božstva zvaná bódhisattvové /čínsky luo-chan/, k nimž je povinen se modlit a sloužit jim. Objevilo se rovněž peklo /studené a horké/, slibující hříšníkům strašlivá muka.

Buddhismus uvádí lidské myšlení do oblasti mystiky, děsí obrazotvornost a v zájmu budoucího nadpozemského blaha žádá, aby člověk v reálném životě zachovával pokoru před církví a poslušnost vůči nadřízeným, aby pokorně snášel útlak a muka. Symbolem náboženské dokonalosti se v buddhismu stal květ lotosu , protože jeho sněhobílé květy vyrůstají z bahna a stejně si zachovávají svou čistotu.

Postupně se v Číně rozšířily nejen buddhistické sekty pocházející z Indie, ale vzniklo též mnoho domácích sekt. Nejznámější z nich je čchanový buddhismus, známý spíše pod japonským názvem zen. Znak čchan /japonsky čteno zen/ znamená „meditace",jeho vyznavači pouhým rozjímaním mohou dosáhnout náhlého osvícení . Podle tradice založil tuto kontemplativní školu indický mnich Bóddhidharma, který přišel do Číny kolem roku 520 n.l. Zenový buddhismus byl při svém vzniku silně ovlivněn praktikami náboženského taoismu. Čchanový /zenový/ buddhismus je v celém čínském buddhismu nejméně "buddhistický" a nejvíce „čínský". Tvrdí se, že adepti této školy jsou absolutně svobodní, nezávislí na všech normách. Zenistické sútry mluví o extravagancích prvních mistrů, které se však pro jejich následovníky staly svérázným kodexem chování. Mezi charakteristické črty zenového buddhismu patří iracionalismus, intuitivismus, bezprostřednost, láska k paradoxu.