Soudce se chtěl pohodlně uvelebit v křesle, ale zavčas si uvědomil, že je opěradlo rozbité. A tak se zase opřel lokty o stůl a řekl: „Tvůj příběh mi zní velice povědomě. Když jsou lupiči chyceni při činu, obvykle se u soudu vytasí s nějakou takovouhle strastiplnou historkou. Jestli jsi lhal, padne tvá hlava na popravišti. Když se ukáže, že jsi mluvil pravdu, vyhrazuji si změnu rozsudku."

„Mně stejně nezbývá žádná naděje," řekl kovář sklíčeně. „Když mi nedá useknout hlavu Vaše ctihodnost, určitě mě oddělá Čchien. A totéž platí o mých druzích. Všichni jsme obětí Čchienovy krvežíznivosti."

Soudce pokynul Ťiao Tajovi. Ten vstal a odvedl Fanga do vězení.

Ti vstal a začal přecházet sem a tam. Když se Ťiao Taj vrátil, zůstal stát jako socha. Pak zamyšleně pravil: „Myslím, že ten Fang mluvil pravdu. Tenhle okres je v moci místního tyrana. Okresní náčelníci tu byli bezmocnými loutkami. Tím se vysvětluje i podivné chování místního obyvatelstva."

Ťiao Taj udeřil velikou pěstí do kolena.

„A to si dáme od toho darebáka Čchiena líbit?" vykřikl hněvivě.

Soudce se lehce usmál. „Je už pozdě," řekl, „a vy dva uděláte nejlíp, když půjdete na kutě a pořádně se vyspíte. Na zítřek mám pro vás spoustu práce. Já tu ještě tak hodinku pobudu a podívám se na ten starý archív."

Tao Kan a Ťiao Taj se nabídli, že tu zůstanou a pomohou mu, ale soudce kategoricky odmítl.

Jakmile odešli, vzal svíčku a šel do vedlejší místnosti. Rukávem svého špinavého cestovního šatu setřel plíseň ze štítků na krabicích s dokumenty. Zjistil, že nejnovější akta byla datována před osmi lety.

Soudce přenesl tuto krabici do pracovny a rozložil obsah po psacím stole.

Jeho zkušené oko však nepotřebovalo mnoho času na zjištění, že jsou to většinou dokumenty týkající se běžné agendy okresní správy. Na dně krabice však našel malý svitek, označený „Případ Jou versus Jou." Posadil se, rozvinul svitek a nahlédl do něho.

Viděl, že jde o právní spor, týkající se dědictví po Jou Šou-ťienovi, guvernérovi provincie, který se uchýlil do Lan-fangu na odpočinek a před devíti lety zemřel.

Soudce Ti přivřel oči a v duchu se vrátil o patnáct let zpět, do doby, kdy sloužil v hlavním městě jako mladší tajemník. V té době bylo jméno Jou Šou-ťien slavné po celé říši. Byl to mimořádně schopný a úzkostlivě čestný úředník, oddaný státu a lidu. Slávu si vysloužil jako dobrotivý správce i jako moudrý státník. Později ho trůn jmenoval hlavním státním sekretářem, avšak Jou Šou-ťien náhle rezignoval na všechny své funkce. S odvoláním na chatrné zdraví se zahrabal v kterémsi zapadlém pohraničním okrese. Sám císař jej vyzýval, aby své rozhodnutí znovu uvážil, ale Jou Šou-ťien rozhodně trval na svém. Soudce měl v živé paměti, jakou senzaci tehdy tato náhlá rezignace vzbudila v hlavním městě.

Tak tedy Lan-fang je tím místem, kde prožil Jou Šou-ťien svá poslední léta!

Ti dokument opět zvolna rozvinul a přečetl jej pečlivě od začátku do konce.

Zjistil, že když se Jou Šou-ťien usadil v Lan-fangu na odpočinku, byl vdovcem po šedesátce. Měl jediného syna jménem Jou Ťi, kterému tehdy bylo třicet. Krátce po příjezdu do Lan-fangu se starý guvernér znovu oženil. Za ženu si vybral mladičkou, sotva osmnáctiletou dívku z rolnické rodiny, jajíž rodové jméno bylo Mej. Z tohoto nerovného manželství se mu narodil druhý syn jménem Jou Šan.

Když se starý guvernér roznemohl a cítil, že se blíží jeho konec, povolal k smrtelnému loži syna Jou Ťiho a svou mladou ženu s chlapečkem. Řekl, že své ženě a druhému synovi Jou Šanovi odkazuje svitkový obraz, který sám namaloval. Všechen ostatní majetek měl přejít na Jou Ťiho. Vyslovil naději, že se Jou Ťi postará o to, aby jeho macecha a nevlastní bratr dostali, co jim patří. Po těchto slovech starý guvernér vydechl naposledy.