Soudce se podíval na datum dokladu a uvědomil si, že Jou Ťimu je teď asi čtyřicet, vdově skoro třicet a jejímu synkovi asi dvanáct.

V dokumentu se pravilo, že jakmile byl otec pohřben, Jou Ťi vyhnal macechu a Jou Šana z domu. Z otcových posledních slov prý jasně vyplývá, že Jou Šan je nemanželské dítě, a on tudíž není povinen starat se ani o něho, ani o jeho cizoložnou matku.

Nato vdova podala žalobu k soudnímu dvoru. Vyslovila pochybnost o ústní závěti a na základě občaského práva o polovinu majetku pro svého syna.

Právě v té době se Čchien zmocnil vlády nad Lan-fangem. Soudní dvůr zřejmě neučinil pro vyřešení tohoto případu nic.

Ti dokument zase svinul. Uvědomil si, že na první pohled nemá vdova valné vyhlídky. Přihlédneme-li k věkovému rozdílu mezi ním a jeho ženou, mohl starý guvernér posledními slovy skutečně naznačovat, že mu paní Mej byla nevěrná.

Na druhé straně bylo zvláštní, že muž tak neposkvrněného charakteru, jakým byl velký Jou Šou-ťien, si zvolil tento zvláštní způsob, aby dal nejevo, že Jou Šan není jeho syn. Podle soudcova přesvědčení by se byl Jou Šou-Ťien, pokud by zjistil, že je mu jeho mladá žena skutečně nevěrná, s ní dal rozvést a poslal ji i jejího syna někam daleko, aby tak ochránil svou čest i čest své význačné rodiny. A proč ten podivný odkaz v podobě obrazu?

Připadalo mu divné i to, že Jou Šou-ťien nezanechal poslední vůli písemně. Muž tak velkých úřednických zkušeností měl vědět, že ústní závěti vyvolávají v rodinách téměř vždycky hořké spory.

Tento případ měl několik aspektů, které zasluhovaly pečlivé vyšetření. Možná že by tak mohl odhalit i důvod jou Šou-ťienova náhlého odchodu z veřejného života.

Soudce Ti prohledal doklady, ale nenašel nic jiného, co by se vztahovalo k případu jou versus Jou. Nenarazil ani na žádný průkazný materiál, jehož by bylo možno užít proti Čchienovi.

Soudce vrátil dokumenty do krabice. Po dlouhou dobu zůstal sedět v hlubokém zamyšlení. Uvažoval o možnostech a způsobech, jak se zbavit tyrana Čchiena, ale znovu a znovu se v myšelnkách vracel i k starému guvernérovi a jeho podivnému odkazu.

Jedna svíčka prskla a zhasla. S povdechem vzal Ti druhou svíci a odešel do své rezidence.

SOUDCE TI JE SVĚDKEM HÁDKY NA TRŽIŠTI. MLADÝ MUŽ PŘEDPOVÍDÁ VRAŽDU SVÉHO OTCE

Příštího dne soudce ke své nelibosti zjistil, že zaspal. Rychle se nasnídal a hned se odebral do pracovny.

Viděl, že někdo místnost pořádně uklidil. Křeslo bylo opraveno a psací stůl se jen leskl. S péčí, v níž soudce poznal ruku seržanta Chunga, bylo na desce rozloženo všechno soudcovo oblíbené psací náčiní.

Seržanta nalezl v archívu. Spolu s Tao Kanem to tam vymetli a vyvětrali. Místnost teď příjemně voněla po vosku, kterým vyleštili kožené krabice na dokumenty.

Ti spokojeně pokyvoval hlavou. Sedl si ke stolu a poslal Tao Kana pro Ma Žunga a Ťiao Taje.

Když měl všechny čtyři pomocníky pohromadě, poptal se nejdříve seržanta Chunga a Ma Žunga po zdraví. Oba řekli, že by to po včerejším boji mohlo být horší. Seržant si dal na hlavu místo obvazu už jen náplast z naolejovaného papíru a Ma Žung mohl opět hýbat levou paží, i když to zatím ještě šlo poněkud ztuha.

Ma Žung ohlásil, že si časně ráno společně s Ťiao tajem prohlédli soudní zbrojnici. Našli tam slušné množství pík, halaparten, mečů, přilbic, brnění a kožených kazajek, ale všechno je staré, špinavé a potřebuje to dát do pořádku.

Soudce řekl rozvážně: „Fangův příběh nabízí přijatelné vysvětlení zdejší podivné situace. Jestli nám všechno vylíčil po pravdě, musíme jednat rychle, dřív než Čchien zjistí, že se chystám proti němu zakročit, a než sám učiní první tah. Musíme přejít do útoku, než si uvědomí, co se děje. Jak praví naše staré přísloví: „Nebezpečný pes kouše, dřív než vycení zuby!"