V roce 2002, v prvním roce vstupu Číny do Světové obchodní organizace (WTO), bylo do Číny dovezeno 11.34 milionu tun sóje z různých zemí, což nebyl až tak velký rozdíl ve srovnání s předchozími roky.

Ovšem tři roky po sobě, od roku 2003 se dovoz zvyšoval o 20 milionů tun ročně.

V roce 2005, Čína dovezla 26.59 milionu tun sóje, zatímco domácí produkce se pohybovala kolem 16.35 milionu tun.

Tím se Čína stala největším importérem sóje, s dovozním objemem, který představoval jednu třetinu světového obchodu sóje.

V Číně, kde se sója používá zejména k lisování sójového oleje, cena importované sóje je obvykle o 5-10 procent nižší než domácí sóje.

A tak mnoho čínských výrobců sójového oleje zvolilo raději dovezenou sóju a vyvolaly tak pokles cen domácí sóje.

Zatímco cena domácí sóje je v současnosti stále blízko úrovně dovozu, vzhledem k vysokým operačním a uchovávacím poplatků, jsou náklady výrobců sójového oleje, který používají domáci plodinu o 170 čínských juanů vyšší než těch, kteří používají dovezenou sóju.

Proto producenti sójového oleje dávají přednost importované sóji.

"V provincii Chejlungťiang téměř každý pěstitel sóje má nadměrné zásoby této plodiny", tvrdí obchosník se zemědělskými plodinami Yu Dazhuang. "A díleři o ní nemají zájem.

Pokud by tuto sóju koupili, tak by se určitě dostali do stejných problémů jako já", dodává Yu.

V roce 2002 čínská Státní rada vydala "plan oživení sóje".

Ale kromě toho, že vláda poskytla pěstitelům sóje dotace na umělé hnojivo, neučinila pro ně prakticky nic víc, píše China Daily.

Rolníci si museli nakoupit kvalitní sójové osivo z pěstitelských institucí, což představovalo další výrobní náklady.

Byli to pěstitelé sóje, kteří na svých ramenech nesli veškeré výrobní náklady a neprodána sója se stala mínusovou položkou v jejich příjmech.

"Převaha so Číny importované sóje je z amerického kontinentu, zejména ze Spojených států", uvádí profesor Liu Fuxiang z Univerzity mezinárodního obchodu a ekonomiky.

To stejné platí i pro bavlnu.

Wang Huaigui, president China National Cotton Exchange uvedl, že od roku 2004 na čínském domácím trhu dominuje importovaná bavlna.

V roce 2003 byl objem dovozu 870 tisíc tun, ale v roce 2004 to bylo už 1.9 milionu tun bavlny a v roce 2005 až 2.57 tun.

Cena dovezené bavlny je o 2000 čínských juanů nižší než domácí čínské bavlny, což vytváří obrovský tlak na cenovou hladinu domácí produkce bavlny. A tak opět většina bavlnikových firem přichází o své zisky.

Proto čínská vláda zavádí ochrannou cenovou politiku bavlny. Každý rok vláda stanoví ochrannou cenu bavlny. Když je cena bavlny nižší než zmíněná ochranna cena, čínští rolníci můžou svou balvnu odprodat vládě za ochrannou cenu. Když je cena bavlny vyšší než ochranná cena, opět jí můžou prodat na trhu nebo vládě.