J.H. Jak jsme si řekli v minulém vydání Čínských zajímavostí, které věnujeme příběhu Karla Slavíčka, českého matematika, hudebníka a misionáře, jenž působil na čínském císařském dvoře v první polovině 18. století, tento vzdělaný jezuita se na cestu do Číny připravoval také studiem čínského jazyka. V říjnu roku 1716 píše:

Nepodávám zatím cestovní deník. Protože se mi dere do péra čínský jazyk, jehož základy si nyní osvojuji. Nyní přijde velmi zajímavý Slavíčkův poznatek:

Hlas: Čínská výslo vnost působí příslušníkům všech národů mnoho potíží, ale Čechovi nebo Polákovi téměř žádné. Dosvědčuje to gramatika jednoho polského františkána a než jsem ji dostal do rukou, potvrdila mi to má vlastní zkušenost a souhlas Číňanů, jejichž výslovnost brzy chápu a reprodukuji jak slovem, tak písmem.

Ne snad, že by český nebo polský jejich jazyk obsahoval všechny hlásky, neboť v čínštině je mnoho hrdelných a také jinak zcela židovských.

J.H. Zájem o čínštinu neopustil Slavíčka ani později. Ještě v roce 1732 se v jiném dopise, tentokrát adresovaném význačnému petrohradskému učenci Bajerovi znovu zmiňuje o čínském písmu.

Hlas: Číňané se učí psát své znaky velmi příhodným způsobem. Na průsvitném papíru položeném na elegantně předepsané předloze vedou štětec po stopách položených znaků. A v tom se cvičí tak dlouho, dokud si ruka neosvojí návyk ladného vystižení všech částí, ze kterých je znak složen.

J.H. K čínskému písmu pan Slavíček dodává ještě toto: O čínských znacích by ovšem v Evropě mělo být známo, že je na žádný způsob nelze srovnávat s písmy, kterých používá kterýkoli jiný národ pod sluncem.

Písma všech ostatních jazyků jsou pouze znameními fonetické výslovnosti, zatímco čínské znaky jsou znameními pro představu mysli.

Vraťtme se však ro doku 1716, kdy Karel Slavíček s dalšími misionáři připlul k čínským břehům. O prvních zážitcích na pevnině uvádí:

Hlas: Dne 14. září pozdě večer jsme dorazili do Kantonu, nejslavnějšího čínského přístavu. Je to veliké město a má 7 kostelů pro Evropany. Druhý den časně ráno nás k sobě pozval místokrál. Přijal nás vlídně a když jsme se vraceli, obdaroval nás pokrmy. Dne 17. září nám místokrál ve svém domě vystrojil skvělý oběd při špatné hudbě. Napřed jsem mu musel zahrát kousek na svém spinetu. Pak nás obdaroval penězi na stravu a hedvábím na šaty. Přívětivě nás propustil, určiv nám pro odjezd desátý den osmého měsíce, to jest dvacátého pátého září.

J.H. Ale dvacátého září přijel z Mandžuska mandarín, vyslaný od císaře před měsícem, aby zde vyzvěděl, co ti noví Evropané chtějí. Slavíček to komentuje takto: Tím nás v našem spěchu neočekávaně zadržel, neboť nás doprovodí do Pekingu teprve až vyřídí různé záležitosti. Proto už nebudeme moci Nový rok slavit v Pekingu, ale dorazíme tam brzy po něm, jako Tři králové ze Západu.

Pan Pedrini, císařům hudebník je u něho v lásce a vážnosti. Zdali já hudbou a matematikou dojdu obliby, je u Pána Boha.

Zde v Kantovu jsou uvězněni dva světští kněží. Totiž Ital pan Apeány a Francouz pan Gigne, kteří nás opětovně navštívíli. Důstojný pan Gigne vyučuje několik čínských jinochů latine. Mezi nimi vycvičil již dva tak dalece, že umějí netoliko latinsky číst a pěkně psát, ale také vstoupili do duchovního stavu. Pil jsem u něho pivo, které se tu prodává na anglických lodích. Páni Angličané mi dali přečíst tištěnou vlašskou operu, která se hrála v Londýně.

O dalších osudech Karla Slavíčka si povíme v dalším vydání pořadu Čínské zajímavosti. Připravil Jiří.