J.H. Otevíráme další kapitolu ze života českého matematika, hudebníka a jezuitského kněze Karla Slavíčka, který v první polovině 18. století strávil téměř dvacet let misijní činností v Číně. Poslední kapitola našeho návrtu ke Slavíčkovým Listům z Číny nás zavedla do chvíle, kdy osvícení a moudrý císař Kang Xi zemřel.

Dne 27. prosince 1722 byl dědic trůnu Yin Chen veřejně prohlášen císařem a ode všech říšských stavů jednomyslně uznán.

V Číně poté nastaly zcela jiné poměry, které u každého prý vyvolaly zděšení. První, kdo byl po císařově smrti svržen, byl mandarín Čao. Byl to v Evropě – i jinak – proslulý muž, Evropanům velmi nakloněný a zemřelému císaři od mládí ochotně oddaný. Nový císař ho dal opatřit obojkem a v takto zbědované podobě hodit pod oblouk jedné z palácových bran. Jeho syny pak dal obtížit železnými řetězy, aby tam svého ubohého otce k jeho větší potupě obsluhovali.

Karel Slavíček tuto drsnou skutečnost popisuje takto detailně:

Hlas: Obojek se skládá ze dvou sklaplých velkých prken s dírou uprostřed, do níž se sevře krk. Ale protože tento obojek je velmi těžký a široký, musí ubožák, který ho nese, ležet neustále na zemi a nedosáhne si rukou k ústům. Pokrm a nápoje mu proto podávají do úst cizí ruce. Málokdo vydrží tato muka přes čtvrt roku. Ale tento poctivec přece žije až po tuto hodinu z almužny. Císař jej totiž potrestal ztrátou domu, polí a všeho jmění.

J.H. S nástupem vlády nového císaře nastaly pro evropské misionáře zlé časy.

Hlas: V provincii Futien jsou pronásledováni jak dominikáni, tak i jezuité. Ano i evangelium samo. A křesťanské chrámy se mění v pohanské školy. Rokju 1724 byli vypovězeni misionáři zue všech křesťanských osad mimo hlavní město. K provedení výnosu povolil císař půlroční lhůtu. Když za mnohých útrap minula, nebylo už nadále možno ani dary, které tu nemají dna, ani jinými cestičkami zabránit tomu, aby nebyli donuceni z mnoha provincií odejít do Kantonu. A tak bylo křesťanských chrámů hned použito k různým světským účelům. Někde i k modloslužbě.

J.H. Protože však císař povolil, aby byli pro Peking získáni odborníci ve vědách schopní vstoupit do jeho služeb, využili této možnosti pátek Rosende, Portugalec, jemuž pomohla aritmetika, pátek Ondřej Pereira, rovněž Portugalec, usazený několik let v Kantonu, jemuž zase prospěla znalost hvězdářství, a nejdůstojnější pan biskup Millener, který se vypravil soukromě do Pekingu, pak ale dvůr dobrovolně opustil. Ze zbylých jsme v Pekingu tito, píše dále Karel Slavíček: z kongregace pro šíření víry pan Dětřich Pedrini, hudebník, bosí karmelitáni, otcové Grimaldi a Wolfgang, onen prokurátor, tento hudebník. Pan Jan Jiří Šipl za Bavor, sochař, otec Karel Kastorano, který žije bez vědomí dvora v soukromí. O křesťany v Pekingu je s opatrností jakž takž pečováno.

Dále Karel Slavíček popisuje praktický křesťanský život v Pekingu:

Hlas: Muži docházejí do chrámu jako obyčejně, vyjma noc narození Páně. Hlahol hudby a varhan tu však už od tří let neslyšet. Ale ženy se do chrámu blahoslavenné panny tak snadno nedostanou. Jednak kvůli všeobecnému císařskému dekretu, jímž se ženám vstup do chrámu zakazuje, ale ještě víc kvůli bdělému zraku vojáků, kteří hlídkují v jednotlivých ulicích. Kdykoliv spatří nějaké přicházet do chrámu, hned je vyslýchají a hrozí jim. Proto je nutno někdy sloužit mši svatou v úpravnějších domech.

J.H. O ochranu křesťanské misie v Číně i zdejších věřících žádali nového čínského císaře i tak významní diplomaté, jako portugalský či ruský velvyslanec. Při svých zdvořilostních návštěvách u dvora se na zhoršující poměry pokoušeli poukázat, ovšemže marně, sami misionáři.

O tom, jak tyto urgence císař odpovídal, si však povíme v příštím vydání pořadu Čínské zajímavosti. Pořad přípraví opět Jiří.