Uzbek je jednou z deseti národnostních menšin islámského vyznání v Číně. Uzbekové žijí hlavně na jihu Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiang. Skoro všichni víme, že se při svatebních obřadech obvykle zpívá sin-ťiangská lidová písnička Odstraňte váš šál kryjící tvář. Málokdo však zná, že je to písnička přepsaná podle uzbecké lidové hudby.

Zpravodajové našeho rádia nedávno navštívili pana Abudualah Majeda, která bydlí ve městečku Shache v prefektuře Kaš na jihu Sin-ťiangu. Z odlišných svateb tří generací Uzbeků jsme poznali změny v jejich životě.

K panu Abudualah Majedovi jsme přijeli ve dne provdání jeho nejmladší dcery Mireyi. Svatba by se měla podle zvyků konat u strany nevěsty. Celá rodina je zaneprázdněna v přípravě svatby. Nevěsta má na sobě bílou sukni a nosí na hlavě bílý šál zdobený třpytícími šupinkami. Sedí vedle babičky a poslouchá její nezbytně nutné svěření.

Nevěsta je prý učitelka v mateřské škole. Ženich je návrhář počítačových programů. Celý proces od seznámení, přes rande a zásnuby na svatbu trvá více než dva roky. Ženich nosí uzbecký kroj a má na hlavě kosočtverečnou čepičku národnostního stylu. Je trochu stydlivý, ale plný radostí. Uvedl,

„životní podmínky se značně zlepšují. Obvykle vyhovíme veškerým požadavkům ženské strany. Třeba já jsem koupil pro nevěstu prsten, náušnici a další šperky ze zlata. Také jsem pozval svatební autokolonu. Tvoří ji sedm osobních aut. Naši Uzbekové totiž pokládáme sedm za číslici štěstí. Na tuto svatbu jsem vyčlenil více než 20 tisíc čínských juanů. V naší vesnici není tato suma velká."

Po ukončení svatebního obřadu u strany nevěsty má autokolona odvézt novomanžele k domu ženicha. Matka ženicha pak předvede rodinným příslušníkům nevěsty snubní dárky. Má již připraveny vysokojakostní věci: LCD televizor, VCD, motocykl a každodenní potřeby. Ženich řekl, že chce plně prezentovat svou ekonomickou sílu a přesvědčit rodinné příslušníky nevěsty.

V domě nevěsty přišel ženich do pokoje nevěsty a nasedl vedle ní. Brzy na to šel k nim nevěstina matka s panenkou v rukou a nechala nevěstě vzít panenku do náručí. To je symbolem požehnání, aby novomanželé měli co nejvíce dětí a štěstí. Poté začali přítomné ženy zpívat. Přestože jsme jím nerozuměli, z veselé melodie jsme uslyšeli modlení o nový život a blahopřání k sňatku.

Na tváři nevěstiny babičky se objevovala samá radost a štěstí. Jsme šli k ní a zeptali se jí na to, jak vypadala její svatba a jaké snubní dárky jí věnoval dědeček.

„v tehdejší době jsme žili v bídě. Nebyl nám k dispozici magnetofon, ani VCD. Ve svatební den si ženich jen vypůjčil dvoukolový vozík s koňským tahem, a na cestě dlouhé přes desítka kilometrů mi hrál hudbu na národnostní nástroj Dongbula."

Babička si dosud pamatuje, že při vyzvednutí oddacího listu dostala od pracovníka ručník z hedvábí. Dědeček řekl, že jejich láska neslabí přes bídu. Hedvábný ručník se stal očitým svědkem oddané lásky. Ve srovnání se starou dvojicí byla svatba jejich syna Abubualah Majeda mnohem slavnostnější. Celá rodina vyčlenila všechno spoření a učinila svatbu nejrušnější ve vesnici. Abudualah Majed uvedl,

„ moje svatba byla v r. 1985. Podle zvyků naší národnosti jsem připravil snubní pokrývku, žíněnku a nevěstinu róbu z nejlepší látky."

Jak Majed dále informoval, v tehdejší době bylo oblíbené přivézt nevěstu nákladními auty. A tak si najal dva náklaďáky a ještě připravil svatební hostinu na přivítání příbuzných a kamarádů. Poté uplynulo již více než dvacet let. Abudualah Majed a vesničané si stále udržují v paměti rušnou scenérii sňatku. Majed však má lítost nad tím, že z důvodů finančních nesnází nepřipravil snubní prsten, který už byl oblíbený v tehdejších letech.

Na svatbě Majedovy dcery je přítomno mnoho lidí. Patří k nim mladší bratr ženicha. Je mu 22 let. Řekl nám, že se chce oženit v r. 2008 a odvézt novomanželku do Pekingu na olympijské hry.