Soudce zvolal hřímavým hlasem: „Tady je okresní náčelník Lan-fangu! Složte zbraně!"

Habán s taseným mečem se probral z překvapení nejdříve.

„Probijte si cestu ven"! zaječel na ostatní.

Jak zvedl meč, skácel se na záda se strašným zachroptěním. Ťiao Tajův šíp mu projel hrdlem.

Současně se ozval chraptivý povel z audienční síně.

„Vpravo ...vbok!"

Ihned bylo slyšet řinčení železa a dupot těžkých bot.

Hrdlořezové se po sobě podívali s němém úžasu. Jeden z nich vyrazil vpřed. Křikl na ostatní: „Bratři, to je náš konec! Je tu armáda!"

S těmito slovy hodil svou píku pod schody. Když si odepínal opasek s mečem, prohodil: „Šest let mi trvalo, než jsem se stal desátníkem. Teď asi budu začínat zase jako ucho!"

Ma Žung vyštěkl: „Kdo si tady říká desátník?"

Muž se automaticky postavil do pozoru.

„Desátník Ling, šestý pěší oddíl, třiatřicátá armáda levého křídla. Na váš rozkaz, kapitáne!"

„Všichni zběhové vpřed!" zařval Ma Žung.

Pět mužů se zařadilo za desátníka a nemotorně se postavilo do pozoru.

Ma Žung řekl stroze: „Chlapi, půjdete před vojenský soud."

Mezitím odevzdávali ostatní hrdlořezové zbraně biřicům. Ti každému svázali ruce za zády. Soudce řekl: „Kapitáne, zeptejte se, kolik dalších zběhů se potlouká po městě."

Ma Žung vyštěkl otázku na bývalého desátníka.

„Asi čtyřicet, pane!"

Soudce Ti poškubával vousem.

„Až odjedete na inspekci do dalších pohraničních okresů," řekl Ma Žungovi, „rád bych si tu ponechal nějaké vojáky ve strážní službě. Navrhněte svému veliteli, kapitáne, aby vzal tyhle zběhy znovu do stavu."

Ma Žung hned vyštěkl: „Desátník Ling a pět vojínů! Vraťte se hned, odkud jste přišli. Shoďte ze sebe tyhle civilní hadry. Zítra se tady budete hlásit přesně v poledne, v uniformách a se zbraněmi jako k raportu!"

Všech šest mužů zvolalo: „Rozkaz!" a odpochodovalo.

Na pokyn soudce Ti odvedli strážníci zajatce do vězení, kde na ně čekal Tao Kan.

Ten si zapsal jejich jména. Patnáctým a posledním nebyl nikdo jiný než propuštěný žalářník. Tao Kanův obličej se doširoka rozzářil:

„Měl jsi úplnou pravdu, ty mizero! Jsi tu skutečně zpátky dřív, než jsem si myslel."

S těmito slovy ho Tao Kan otočil a přesně mířeným kopancem ho odeslal zase do jeho dřívější cely.

Na hlavním nádvoří novopečení voláci, naverbovaní Fangem, odpochodovali s píkami na ramenou do ubikací strážných.

Soudce se díval, jak pochodují ve vyřízeném útvaru, a s úsměvem řekl Ma Žungovi: „Na jedno odpoledne výcviku to není špatné."

Soudce sešel se schodů. Dva biřici zavírali dveře audienční síně. Seržant Chung se vynořil s náručí starých pánví, kotlů a rezatých řetězů.

Ti poznamenal: „Umíš výborně velet, seržante!"

Příštího dne časně ráno, hned při východu slunce, vyjeli ze soudního areálu tři jezdci na koních.

Uprostřed jel soudce v loveckém šatu. Po jeho boku klusali Ma Žung a Ťiao Taj v plném lesku svých uniforem jízdních kapitánů.

Když zamířili k západu, soudce Ti se otočil v sedle a podíval se na velký žlutý prapor, který vlál ze střechy soudního dvora. Nápis v černých znacích hlásal: „Vojenské velitelství."

„Mé dámy pracovaly na tom praporu dlouho do noci," řekl Ti s úsměvem svým druhům.

Jeli přímo k paláci Čchien Moua.