Za prvé – potlesk byl slabý, ale opakovým úsilím přerostl v bouřlivé ovace. Znělo to, jako kdyby všichni právě vyslechli důležitý oficiální projev.

Když jsem pak show sledoval z vysílání, pasáže secvičeného potlesky byly vždy přidány ve chvíli, kdy se objevil účinkující.

Nyní už chápu, že tento dirigent potlesku, který je mimo obraz, je nový druh profese, nazvané „vůdce potlesku". Potřeba takového talentu je pochopitelná.

Gala večer určený pro Jarní svátky, je známý svou bombastičností, mělkostí a vyumělkovaností a klade patrně větší důraz na potlesk, než na moderování.

To všechno mě vede k otáce, zda naše radost je skutečně srdečná a zda my Číňané máme skutečně smysl pro humor.

Když před několika týdny zemřel Ma Ji, velký komediální herec konce 70. a začátku 80. let, natočil jsem interview s jedním z jeho kolegů. Ten řekl, že když byl Ma na jevišti, ať řekl cokoliv, lidé se smáli.

Studoval jsem záznamy jeho gagů. Publikum se vždy smálo na celé kolo, i když Ma nebyl zrovna v nejlepší formě. Možná vypadal směšně. Ale já jsem si postupně uvědomil, že lidé jeho doby byly vždy ochotni a připraveni propuknout ve smích, protože to měli zkrátka v sobě. Mělo to jen málo společného s tím, do jaké míry byly jeho postupy směšné.

Před kulturní revolucí (1966-77) byli Číňané vděční. Lidé byli šťastní, zejména ti, kteří žili v Pekingu. Po pádu bandy čtyř lidé opě nabyli entusiasmu, protože mohli opět vést normální život. Komické výstupy (nebo také „cross talks" podle jisté hantýrky) cílily ke svému rozkvětu poté, kdy skončily politické zmatky. V období, kdy zavládl mír a prosperita, to nebylo efektivní. Nemělo to nic společného s kvalitou materiálu nebo dodávkou materiálu.

Došel jsem k názoru, že my Číňané nemáme příliš smyslu pro humor.

Pokud jste humorem obdařeni, pak vám budete vědět, co je to radost. Ale radostná osoba nemusí vědět, co je to humor.

Studoval jsem typy rozhovorů Číňanů ve všech životních situacích. Jsou téměř stejně suché a postrávají humor.

Bývalý premiér Zhu Rongji smysl pro humor měl, ale on je jeden z mála. Mají ho také někteří lidoví umělci, ale většina lidové hudby pramení z utrpení a lidové pohádky těží z extravagantnosti.