Sehnat správce čtvrtí nedalo Tao Kanovi moc práce. Když je uváděl do soudcovy pracovny, netvářili se příliš nadšeně.

Právě oni, kteří byli vybíráni z místních lidí, aby tvořili spojovací článek mezi soudcem a obyvatelstvem, byli zodpovědní za hlášení všech narození, úmrtí a sňatků a mnoha dalších událostí, což všechno se za Čchienovy vlády nedělalo. Jako příslušníci okresní správy měli být správcové čtvrtí přítomni v soudním areálu, aby nového okresního náčelníka uvítali. Očekávali přísné pokárání.

A toho se jim také v hojné míře dostalo. Když vycházeli ze soudcovy pracovny, chvěli se a celí pobledlí uháněli, jako by jim za patami hořelo.

Soudce Ti přešel do velké audienční síně a přijal tam starší cechu zlatníků, tesařů, obchodníků rýží a hedvábím. Soudce se jich zdvořile vyptával na jména a majordom podával občerstvení.

Starší cechů blahopřáli soudci k rychlému zatčení Čchien Moua a vyjádřili radost nad tím, že se okres nyní vrátí k normálnímu životu. Byli však i trochu znepokojeni tak velkým počtem vojáků, kteří obsadili město.

Soudce Ti nadzvedl obočí.

„Nejsou tu jiní vojáci než pár tuctů zběhů, které jsem vzal znovu do stavu k výkonu strážní služby," prohlásil.

Starší zlatnického cechu mrkl mazaně na své kolegy a řekl s úsměvem: „Plně chápeme, že ústa Vaší Ctihodnosti jsou jako zapečetěná. Ale stráže od severní brány říkaly, že když Vaše Ctihodnost vstupovala do města, byly téměř rozdupány jízdní švadronou. A minulou noc viděl jeden zlatník, jak po hlavní ulici pochoduje útvar dvou set vojáků, kteří měli boty obalené slámou."

Starší cechu obchodníků hedvábím dodal: „Můj vlastní bratranec viděl, jak kolem něho projíždí trén deseti koňských potahů, naložený vojenskými zásobami. Avšak Vaše Ctihodnost nám může důvěřovat. Chápeme, že vojenská inspekční cesta pohraničními okresy musí být držena v tajnosti, aby se o ní nedoslechly barbarské hordy za řekou. Zprávy se nedostanou z města. Nebylo by však lepší, kdyby velitel nevyvěšoval nad soudím dvorem svou vlajku? Když ji uvidí špehové barbarských kmenů, poznají, že je tu armáda."

„Tuto vlajku," informoval ho soudce Ti, „ jsem vztyčil já sám. Znamená jen tolik, že já, okresní náčelník, jsem vyhlásil v tomto okrese dočasné stanné právo, k čemuž jsem v době mimořádného ohrožení oprávněn."

Starší cechu se usmívali a hluboce se klaněli.

„Plně chápeme opatrnost Vaší Ctihodnosti," pravil nejstarší z nich vážně.

Soudce Ti to dále nerozváděl a začal mluvit o něčem zcela jiném. Požádal starší cechů, aby mu ještě téhož odpoledně poslali tři vzdělané muže středního věku, kteří by byli ochotni pracovat u soudního dvora ve funkci hlavního písaře, přednosty archívu a žalářníka, a deset spolehlivých mladíků jako písaře. Dále je požádal, aby půjčili soudnímu dvoru dva tisíce stříbrňáků na zaplacení nutných oprav soudní síně a na platy personálu. Tato částka bude splacena, jakmile bude uzavřen proces s Čchein Mouem a jeho majatek zabaven.

Cechmistři pohotově souhlasili.

A konečně jim soudce oznámil, že příštího rána zahájí proces proti Čchien Mouovi a požádal je, aby to dali rozhlásit po celém okrese.

Když starší cechů odešli, vrátil se soudce do pracovny. Tam na něho čekal velitel Fang s hezkým mladým mužem.

Oba padli před soudcem na kolena a mladík třikrát za sebou pobil čelem o podlahu.

„Vaše Ctihodnosti," řekl Fang, „ dovolte, abych vám představil svého syna. Byl unesen Čchienovými pochopy a donucen pracovat v paláci jako sluha."

„Bude sloužit pod tvým velením jako biřic," řekl soudce Ti. „Nalezl jsi svou starší dceru?"

„Běda," odpověděl Fang s povzdechem, „syn ji vůbec nespatřil a přes všechno úsilí jsme ji neobjevili."