„Nalezl jsi svou starší dceru?" zeptal se soudce Ti.

„Běda," odpověděl Fang s povzdechem, „syn ji vůbec nespatřil a přes všechno úsilí jsme ji neobjevili. Vyptával jsem se mezi čtyřma očima správce Čchienova paláce. Vzpomíná si, že Čchien Mou jednou vyjádřil přání získat Bílou orchidej pro svůj harém, ale tvrdí, že když jsem dceru odmítl prodat, pustil to jeho pán z hlavy. Nevím, co si o tom mám myslet."

Soudce Ti řekl zamyšleně:

„Ty se domníváš, že ji Čchien Mou unesl, a není vyloučeno, že máš pravdu. Nebylo by nic divného, kdyby si člověk jako Čchien udržoval někde mimo svůj palác tajné hnízdečko lásky. Na druhé straně však také musíme vzít v úvahu možnost, že skutečně nemá s jejím zmizením nic společného. Vyslechnu v téhle věci Čchiena a nařídím důkladné vyšetřování. Nevzdávej se předčasně naděje!"

Mezitím přišli do pracovny Ma Žung s Ťiao Tajem.

Ohlásili, že desátník Ling splnil příkazy do písmene. U každé brány bylo umístěno deset vojáků a ti drží pod zámkem v každé věži tucet Čchienových lidí. Počet zajatců stoupl o pět vojáků, kteří zběhli, aby se vyhnuli potrestání za skutečné zločiny. Desátník Ling sesadil povaleče, kteří dosud vykonávali strážní službu u bran, a ustanovil je nosiči vody.

Ma Žung dodal, že Ling má všechny vlastnosti dobrého vojáka. Zběhl proto, že se pohádal s nepoctivým kapitánem, a byl velice rozradostněn, když uslyšel, že je opět příslušníkem pravidelného vojska.

Ti přikývl a řekl: „Navrhnu, aby byl Ling povýšen na seržanta. Prozatím ponecháme těch čtyřicet mužů u bran. Jestli si udrží dobrou morálku, navrhuji, abychom je ubytovali všechny společně v Čchienově paláci. Časem tam zřídím posádkové veliteství. Ty, Ťiao Taji, zůstaneš velícím důstojníkem jak těch čtyřiceti mužů, tak oněch dvaceti, které jsme vycvičili tady v soudním areálu, dokud sem nedorazí vojsko, jak o to žádáme."

Těmito slovy se soudce s pomocníky rozloučil. Chopi se štětce a napsal naléhavý dopis vzdálenému prefektovi, v němž vylíčil události posledcních dvou dnů. Přiložil seznam mužů, kteří měli být podle jeho názoru opět začleněni do vojska, a návrh na povýšení desátníka Linga na seržanta. Konečně požádal, aby bylo do Lan-Fangu posláno sto vojáků jako stálá posádka.

Když dopis pečetil, vstoupil velitel a hlásil, že za soudcem přišla paní Jou. Čeká u brány soudního dvora.

Soudce Ti to zřejmě potěšilo.

„Uveď ji!" přikázal.

Když velitel uváděl dámu do pracovny, ocenil ji soudce pohledem. Bylo jí asi třicet a stále ještě měla pozoruhodný půvab. Nelícila se a oděná byla velice prostě.

Poklekla před stolem a plaše řekla: „Paní Jou, rozená Mej, uctivě zdraví Vaši Ctihodnost."

„Nejsme v soudní síni, paní," pravil soudce Ti laskavě, „tady není třeba formalit. Prosím, vstaňte a posaďte se!"

Paní Jou zvolna vstala a sedla si na jednu ze stoliček před psacím stolem. Váhala, jak začít.

„Odedávna jsem velice obdivoval vašeho zesnulého manžela guvernéra Joua," řekl Ti. „Považuji ho za jednoho z největších státníků naší doby."

Paní Jou se uklonila a tiše pravila: „Byl to velký a dobrý člověk, Vaše Ctihodnosti. Neodvážila bych se připravovat vás o drahocenný čas, kdyby nebylo mou povinností vyplnit příkaz zesnulého manžela."

Soudce se k ní naklonil.

„Jen mluvte, prosím," řekl se zaujetím.

Paní Jou stáhjla do rukávu a vyndala podlouhlý balíček. Vstala a položila jej na stůl.

„Na smrtelném loži," začala, mi guvernér odevzdal tento svitkový obraz, který sám namaloval. Řekl mi, že toto je dědictví, které odkazuje mně a mému synovi. Zbytek měl připadnout mému nevlastnímu synovi Jou Ťiovi." Paní Jou se znovu odmlčela.