Ujguři představují jedno z čínských menšinových etnik, kteří žijí hlavně na severozápadě země. Ujgurská podskupina zvaná „Lopnuři" obývá podoblast jezera Lopnur v písečné poušti Taklamakan. Řeka Tarim protéká v délce 2000 kilometrů po severním kraji Tarimské pánve a končí na východě v mělkém bezodtokém a v dnešní době již téměř vyschlého jezera Lopnur.
Lopnuři se živí lovem ryb a stávají se rybáři v poušti. V dnešním pořadu bych vás rád přivedl do lopnurské vesnice, která leží ve středu Ujgurské autonomní oblasti Sin-ťiangu.
Vesnice má necelých stovku usedlostí. V podoblasti Lopnur se sílí v těchto letech dezertifikace země a čím dál tím se zkracuje řeka Tarim. Za takové situace byli někteří vesničané nuceni vzdát se ryboloveckého života a začali se učit pěstování rostlin.
Vesničané si ale uvědomili, že jen rybolov či zemědělská práce nevede ke zvýšení jejich životní úrovně. V r. 2000 pak otevřeli turistickou zónu k prezentaci tradičního obydlí a národnostního umění.
Lví tanec je důležitou náplní lidového umění v lopnurské vesnici a zaznamenává historii dlouhou více než tisíc let. Má předvést veškeré pohyby lví a scenérii aktivity této šelmy. 88letý pan Jasen Sajpchi je jediným vesničanem, který dokáže tento tanec uceleně interpretovat. Informoval nás o vzniku tradičního lvího tance. Říká se, že před dávným časem žili dva králové, kteří současně uviděli lva v poušti Taklamakan. Jeden z nich sestavil lví tanec a učil ho služebnicím. Tím se šíří toto taneční umění až dodneška. Zatímco druhému královi se také podařilo sestavit lví tanec. Zachovávají ho Chanové, početně největší národ v Číně.
Jasen Sajpchi může přes vysoký věk živě prezentovat lví tanec v tradičním kroji a s přehnaným výrazem emocí a čilými pohyby. Obává se však, že lví tanec musí čelit hrozbě zániku. Již pět let učí svého vnuka, kterému je letos devět let. Turisté projevují sále větší zájem o lví tanec. Také někteří vesničané se začali od něho učit toto taneční umění.
Turistické využití vesnice umožňuje Lopnurovým poznat důležitost tradiční kultury svého etnika a rovněž zlepšit jejich životní podmínky. Nejstarší vesničan pan Sdik Eilinia, kterému je už 104 let, si přál, aby se mohl podívat do vnějšího světa. Říká, že za svého života nebyl nikam než v rodné poušti Gobi, ale v loňském roce se mu splnilo přání, byl totiž v Urumči, hlavním městě Sin-ťiangu a později v Pekingu na dobu celých 12 dní. Turistické zájezdy mu umožnily přinést fyzické pohodlí i duševní relaxaci.
Řeka Tarim proudí již po tisíceletí a přitom se vytvářela pouštní oáza, na které záleží existence a rozvoj etnické podskupiny Lopnurů. Jenže dochází k vysýchání řeky Tarim. Vesničané lopnurské národnosti si přejí, aby jejich pouštní domov nepostrádala oázu.
|