Soudce za řeči sáhl po balíčku, který u něho nechala paní Jou. Rozbalil jej a rozvinul na stole svitkový obraz.

Seržant Chung a Tao Kan přistoupili ke stolu a zvědavě prohlíželi obraz zároveň se soudcem.

Byl střední velikosti, malovaný sytými barvami na hedvábí, a představoval imaginární horskou krajinu. Mezi horskými útesy se honily bílé mraky. Tu a tam se mezi chomáči stromů objevovaly domky a vpravo tekla dolů z hor bystřina. Nebyla tam jediná lidská postava.

Nahoře guvernér obraz nadepsla archaickými znaky:

Besídka prázdné iluze

Guvernér obraz nesignoval. Byl tam jen rumělkový otisk jeho pečeti.

Obraz byl na všech čtyřech stranách opatřen bordurou z těžkého brokátu. Dole měl dřevěný váleček a nahoře tenkou lištu se závěsným okem. Obvyklá montáž svitkového obrazu naznačovala, že je určen na stěnu.

Seržant Chung si zamyšleně poškubával bradou.

„Podle názvu by se dalo soudit," poznamenal, „že tento obraz představuje nějaký taoistický ráj nebo místo, kde pobývají nesmrtelní."

Soudce Ti pokývl.

„Tento obraz," řekl, „vyžaduje pečlivé studium. Pověste mi jej na zeď proti psacímu stolu, abych se na něj mohl kdykoli podívat."

Tao Kan pověsil obraz na zeď mezi dveřmi a oknem. Pak soudce vstal a vyšel na hlavní nádvoří.

Viděl, že budoucí příslušníci soudního personálu jsou slušní lidé. Krátce k nim promluvil a závěrem řekl: „Moji dva pomocníci vás teď budou instruovat. Dávejte dobrý pozor, protože zítra, jakmile zahájím dopolední zasedání, musíte začít plnit své povinnosti."

¨

TŘEM DAREBNÝM MNICHŮM SE DOSTANE SPRAVEDLIVÉHO POTRESTÁNÍ. KANDIDÁT LITERATURY OHLÁSÍ SUROVOU VRAŽDU

Přístího rána se ještě před rozbřeskem začali občané Lan-fangu hrnout k soudnímu areálu. Než se přiblížila hodina dopoledního zasedání, zaplnil ulici před hlavní bránou hustý dav.

Třikrát zazněl velký bronzový gong. Biřici otevřeli dokořán dvoukřídlá vrata a dav se valil do soudní síně. Brzy tam nebylo ani jediné místečko k stání.

Biřici se postavili do dvou řad vpravo a vlevo před pódiem. Pak se odhrunul závěs v pozadí a na pódium vstoupil soudce Ti v obřadním úboru. Jakmile usedl za stůl, zaujali svá místa po jeho boku čtyři pomocníci. Hlavní písař se svými podřízenými stáli vedle stolu, který byl nyní pokryt novým přehozem ze šarlatového hedvábí.¨

Když se soudce chopil rumělkového štětce a napsal na proužek papíru pokyn pro strážce vězení, zavládlo hluboké ticho.

Velitel Fang jej uctivě vzal do obou rukou a se dvěma biřici vyšel ze soudní síně.

Vrátili se se starším z obou Čchienových poradců. Ten poklekl před pódiem. Soudce mu přikázal: „Uveď své jméno a zaměstnání!"

„Tato bezvýznamná osoba," začal muž poníženě, „se jmenuje Liu Wan-fang. Až do doby před deseti lety jsem byl majordomem v paláci zasenulého Čchie Mouova otce. Po jeho smrti si mě Čchien podržel jako svého poradce. Ujištuju vaši Ctihodnost, že jsem při každé příležitosti Čchiena nabádal, aby se dal na správnou cestu."

Soudce poznamenal s chladným úsměvem: „Pak se tedy tvé úsilí setkalo s pozoruhodným nezdarem. Tento soud shromažďuje a třídí doklady o zločinech tvého pána. Materiály nepochybně prokážou, že jsi se podílel na mnoha Čchienových špatnostech. Teď se však nezabývám přestupky, kterých jsi se se svým pánem dopustil. Chci se soustředit na velké zločiny. Vypovídej o vraždách, které Čchien spáchal."

Liu odpověděl: „Vaše Ctihodnosti, je pravda, že si můj pán nezákonně přivlastňoval půdu a domy různých lidí, a často dal někoho krutě zbít. Ale pokud vím, Čchien nikdy nikoho záměrně nezabil."

Nastala dramatická odmlka.