V pořadu Posezení nad čínskou literaturou dnes zabrousíme do čínského starověku a čínské filosofie. Bude nás zajímat Chan Fej-c', představitel důležitého filosofického směru legismu, jenž se v otázce řízení společnosti dostal do rozporu s konfuciánstvím. Zatímco konfuciáni prosazovali morální pravidla při řízení státu, legisté se domnívali, že člověk je bytostně zlý a platí na něj jenom zákon, příkaz a trest.

Myslitel Chan Fej-c' žil v 3. stol.př.n.l. Narodil se z knížecího rodu, ale není známo kdy. Byl žákem konfuciánského mistra Süna (Xun). Doma, ve státě Chan nenacházel uplatnění a tak přijal pozvání vládce státu Čchin (Qin), pozdějšího sjednotitele a Prvního císaře Číny. Zde byl jedním ze svých někdejších spolužáků z mládí, jenž se stal ministrem osočen, uvržen do vězení a v roce 233 př.n.l. přinucen k sebevraždě.

Chan Fej-c' zanechal dílo o 55 kapitolách, jenž je jedním z klíčových děl legismu. Soustředil se hlavně na státoprávní a politicko-etické otázky. Kniha vyjadřuje typický postoj legistů v nazírání na člověka jako na bytost, na kterou platí jenom tvrdý zákon a trest. Oddanost a loajalita, které tolik zdůrazňoval Konfucius, jsou podle legistů jenom prázdná slova. Všechna moc musí být v rukou panovníka, který "štědře odměňuje a nemilosrdně trestá."

O tom, jak uspořádat stát a vládnout se například dozvíme z kapitoly "Střežit se příbuzných." Do češtiny ji přeložil Lukáš Zádrapa.

"Mezi vládci velkých a malých států, konkubínami, manželkami a korunními princi se vždy najde někdo, kdo si přeje, aby panovník brzy zemřel. Jak víme, že je tomu tak? Vždyď manželka s ním není pokrevně sprízněna! Je-li v oblibě, pak je vládci blízká, není-li v oblibě, pak vztahy s vládcem ochladnou. Pořekadlo praví: "Když je matka krásná, je její dítě chováno." Ale naopak – když je matka ošklivá, je její dítě zanedbáváno. Muže v padesáti letech jěště záliba v ženách neopouští, avšak krása ženy v třiceti letech uvadá. Když žena, jejiž krása uvadá, slouží manželovi, kterého chutě neopouštějí, přestává se jí dostávat pozornosti a nastávají pochybnosti, zda se její syn stane dědicem. To je důvod, proč konkubíny a manželky doufají, že vládce brzy zemře. Totiž pouze za okolnosti, že se matka stane vdovou po vládci a její syn novým vládcem, všechny rozkazy jí projdou, není pro ní zákazů, milostné radovánky neruší zesnulý panovník a její moc není zpochybňována. To je důvod, proč dochází k travičství a vražednictví. Proto se v Análech Taocuo (Taozuo) praví: "Panovníků, kteří zemřeli na nemoc, není ani polovina." Nechápe-li toto panovník, spoléhá se na nepravé. Proto se říká: "Když je mnoho těch, kteří by měli ze smrti panovníka užitek, je panovník v nebezpečí."

"Je-li mnoho nucených prací, lid strádá, a strádá-li lid moc šlechty roste. Roste-li moc šlechty, čím dál vice se šlechta vyhýbá nucené práci, a následně bohatne. Obohacovat šlechtu odíráním lidu, propůjčovat moc ministrům, to Podnebesí nepřináší žádný prospěch. Proto tvrdím: Je-li nucených prací málo, lid je spokojen, je-li lid spokojen, podřízení vládce nemají moc velká práva, v takovém případě moc šlechty zaniká, a když zaniká, pak zásluhy jsou připsány nadřízenému. Vždyď je nad slunce jasné, že voda přemáhá oheň , avšak pokud je mezi nimi stěna kotle, pak se voda nahoře vyvaří, zatímco dole bude moci oheň plápolat nezmenšenou silou, a to proto, že voda přijde o prostředek, kterým vítězí nad ohněm. A nyní je jěště jasnější, že řád zamezuje špatnostem, když se však úředníci pověření dodržováním zákonů chovají podobně jako onen kotel, zákon je jim zřejmý pouze uvnitř, ale už přichází o prostředky, jak zamezit špatnostem. Když se podíváme na zkazky z dávnověku, na to, co nám zaznamenaly Letopisy, zjistíme, že přestoupení zákona, odpor a velká špatnost vždy měly svůj původ u vážených ministrů. Nicméně to, vůči čemu panovník uplatňuje zákony a co postihuje pomocí trestů a pokut, se zpravidla týká prostých a nízkých.