J.H. V pořadu Čínské zajímavosti vám dnes přináším malou, ale věřím, že půvabnou kuriozitu. S pomocí pražského rozhlasového archivu vám naní nabídnu záznam, který bych mohl nazvat – čínský vzpomínka Jana Wericha. Všichni, kdo znají a pamatují vynikající herecké umění Jana Wericha, jistě dobře tuší, že ona čínská souvislost bude do určité míry humorná. Jan Werich sice v Číně nikdy nebyl, ale onen „čínský zážitek" se mu přihodil v době jeho válečného působení ve Spojených státech.

Werich: Vedle divadla Old Win, na padesáté druhé ulici mezi Broadwayí a Osmou Avenue, kde jsme hráli Bouři od Shakespeara, byla restaurace, která se jmenovala Ruby Fu. Byla to čínská restaurace. Jednou jsme šli do divadla a tam hořelo. V New Yorku velmi často hoří, to není žádná senzace. Ale senzace byla v tom, že vycházala ven spousta číšníků, Číňanů, kteří byli rozčilení a nesli si ven své civilní obleky a boty a všechno si to skládali hned vedle, co zadního hereckého vchodu k nám do divadla, měli tam celý svůj majetek složený. Bylo jich tam asi 30. A rozčileně si čínsky říkali, že hoří. Ono to znělo tak jako když bzučí včeličky. A tak tou čínštinou, která je taková hrdelní, zpěvná, mluvili a znělo to jako když na jaře bzučí včely.

Vtom my jsme vcházeli s Voskovcem a s Kanadou Lee a tak jsme zůstali stát úplně okouzlení... a najednou se ke mně Kanada Lee otočí a povídá (mluví jako čínsky). Já jsem mu odpověděl (čínsky). A Voskovec se do toho vmísil (opět jako čínsky). A tak jsme začali mluvit čínsky v tom momentu. A čtrnáct dní jsme na sebe nepromluvili jinak, než čínsky.

To šlo tak daleko, že já zvednu telefon a ozve se (čínsky)... a já jsem odpověděl (jako čínsky). A najednou Kanada Lee mně dlouho vyprávěl, tak patnáct minut... a já jsem mu potom podobně odpověděl a položili jsme to.

To jsme měli prostě takový čínský týden. Možná dva. Ale oni to hnali Voskovec s Kanadou tak daleko, že v té první scéně Shakespearovy Bouře, kde je Kaliban a Trinkulo, oba jsou schovaný pod před deštěm, ze strachu jsou pod takovým hadrem, a přichází Stefano, kterého jsem hrál já, přichází s písničkou a má si všimnout, že z toho hadru koukají čtyři nohy. A jak to ta role předpisuje, on se lekne, je opilej, a říká – co to je za monstrum tady, které má čtyři nohy? V tom momentě jsem musel stát nad tím hadrem, pod kterým byl Voskovec a Kanada Lee. A jak tak stojím na to jevišti sám, tak pod tím hadrem slyším (čínsky). A druhej hlas říká (čínsky). Teď se mnou to začalo lomcovat, protože oni věděli, že to se mnou bude lomcovat, proto to začali říkat. Ale já jsem sebral všechny síly, uklidnil jsem se, aby lidi neviděli, že se směju, mluvil jsem svou roli dál, klekl jsem si až k nim, což jsem jindy nedělal, a řekl jsem tak, aby to lidi neslyšeli (čínsky). A teď jste měli vidět, jak ten hadr začal lítat. Teď se tam ti dva chlapi začali strašně chechtat, a povyskakovali, ovšem k naší smůle zrovna ten den byla paní režisérka Peggy Webster v divadle na inspekci, jak jsme dostali vynadáno, to nemáte ponětí. O přestávce si nás zavolala na kobereček a říkala, tak buďto je tady vaudeville, nebo hrajem Shakespeara. My jsme se jí marně snažili vysvětlit, že jsme mluvili čínsky. Ona tomu nechtěla rozumět. Tak to je konec čínské historky a příběhu s Kanadou Lee.

(hudba)

J.H. Pořad Čínské zajímavosti s pomocí archivního záznamu připravil Jiří.